Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pittsburské divé děti z CODE ORANGE zažívají raketovou kariéru. Před šesti lety neznámá kapela, která velmi divokými koncerty likvidovala malé kluby po celém světě. Dnes jezdí coby předkapela před velikány typu GOJIRA nebo SYSTEM OF A DOWN. Pro mě je to trochu zvláštní případ, protože jak roste jejich sláva, tak v mých uších klesá kvalita studiových nahrávek. Je sice fajn, že dokáží chrlit řadovky každé dva roky, ale současně se stávají jen recyklovaným a řidším odvarem toho, co tu již bylo.
První deska pod vydavatelskou stájí Roadrunner Records má tak u mě v porovnání s minulostí mírně sestupnou tendenci. I tentokrát se album opírá o rezavé riffy na pomezí metalu a hardcoru, má mechanicky až nelidsky tepající industriální pulz a většinově řvané pasáže občas propustí nějaký ten melodický vokál. Chybí mi tu ale nebezpečná energie, která dělala z první desky, vydané ještě pod názvem CODE ORANGE KIDS, hladovou agresivní šelmu. Ten neurotický tlak se vytrácí.
Albu nelze upřít to, že se Kurt Ballou postaral o parádní ostrý zvuk, který řeže jak motorová pila. Skvělý jsou i industriální detaily, které každou chvíli kovově dobarvují celek. Co ale s tím, když tu chybí věrohodnost zdravě a upřímně nasraných teens, která pro mě byla v rámci této kapely signifikantním a nejzajímavějším prvkem. Ten se vytrácí a nic ho nenahrazuje. I přesto jde v rámci žánru o nahrávku, která minimálně stojí za pozornost.
V rámci diskografie Code Orange pro mě nejlepší album - kapela zpomalila, nálada skladeb potemněla, přibyla industriální všeprostupující drť. V rámci všeobecné mizérie metalových nahrávek nejpovedenější zvuk. Novinka Undermeath je sice žánrově pestřejší, ale zvukově neposlouchatelná. Code Orange Forever!
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.