Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pokud znáte tři roky starý debut Dánů VOLA, pak se vám asi zcela logicky a jednoznačně vybaví asociace s megastar MESHUGGAH. V souvislosti s albem „Inmazes“ to bylo přirovnání, které pomineme-li vokální složku, bylo zcela oprávněné a skupinu stavělo do pozice téměř plagiátorské. Přesto se toto album dočkalo celkem příznivého ohlasu a myslím, že oprávněně. Vyvážená kytarová měšu agresivita vůči uhlazenějšímu vokálu fungovala a skladbám nechyběl náboj ani nálada. Navíc syntezátorové doplnění naznačovalo, že pánové si umí pohrát se stylovými přesahy.
Po třech letech, při poslechu „Applause Of A Distant Crowd“, se ale dostavuje pocit, že tohle album nahrála úplně jiná skupina. Pryč je kytarová hrubost a djentová agresivita, v tomto ohledu už se setkáme jen se sporadickými náznaky například v „Smartfriend“, „Still“ nebo „Whaler“. Výsledné vyznění jen občasných tvrdých kytar je však jinde, posouvá se někam do valivějších a dusnějších poloh. Přirovnání se hledá těžce, snad jako byste zpomalili kytarové riffování Francouzů GOJIRA. Jinak jsou ale skladby postavené na úplně jiných základech. V podstatě došlo k tomu, že hudba následovala vokální složku, která už na debutu plavala v jemných až melancholických vodách. Tím se VOLA posunuli do rockového teritoria, které jim je ale hodně těsné. Především pokud bychom měli na mysli standardní rockové formy. Rozlet a rozsah postupů, které se Dánové rozhodli využít, přesahuje stylové hranice a v každé skladbě je třeba počítat s nějakým překvapením. Ať už jsou to syntezátorové zvuky jako z popových hitů osmdesátých let, rozevláté melodie, jakoby RADIOHEAD inspirované elektronické podivnosti nebo klavírní melancholie v „Green Screen Mother“, která představuje nádherné postludium celého alba.
Nad veškerou tou hudební rozmanitostí pak kraluje Asger Mygind, jehož hlas je snad ještě sebevědomější a čistější než na debutu. Především má ale dostatek prostoru a volnosti, aby neudušen těžkou djentovou mlhou, mohl plně rozzářit prostor svou vzdušností. Zcela tak naplňuje význam názvu skupiny, neboť VOLA v italštině znamená létat. A přesně v invencích tohoto významu létá Asgerův vokál nad skladbami ať už v jasných melodických linkách, jakoby zastřených výškách nebo točí hitové refrény, tak jako ve snad nejlepší skladbě alba „Alien Shivers“, která ale přesto přirozeně odplouvá až do neo-prog postupů.
Dlouho jsem zápasil s pocitem, že mi vokál něco nebo někoho opravdu silně připomíná. Osobitá forma ale ono srovnání neustále odváděla pryč a tak trvalo mnoho poslechů, než mi v hlavě naskočilo jméno Marko Saaresto a jeho finská pop-rock parta POETS OF THE FALL. Ve skladbě „Vertigo“ je asi nejvíce cítit ono baladické umění a jemné emotivní vokální postupy hrající si s neuvěřitelnou jistotou i s falzetem. Ano, posluchač se musí připravit na to, že od MESHUGGAH základů VOLA odlétli až do poloh, jež si bez uzardění hrají s pop-rockovými formami.
Jenže VOLA přesvědčují, že mají dostatek schopností a invence tvořit i v takových kulisách hudbu nápaditou, neotřelou, ale především s nádhernými melodiemi, které umocněné vokální precizností odvádí posluchače od myšlenek na styl a formu a tak je zcela nesmyslné zabývat se posuzováním, zda jsou kytary dostatečně tvrdé pro rockového fanouška. Ano, v mnoha okamžicích jsou, často však jsou to jen kulisy pro ony nádherné vzdušné melodie, které jako by přilétly odkudsi z vesmíru. Stačí si poslechnout titulní „Applause Of A Distant Crowd“ a je možno pochopit, v jaké symbióze dokáží VOLA produkovat svůj mix inspirací.
„Applause Of A Distant Crowd“ bude hodně velký oříšek pro příznivce původní tváře VOLA z debutu. Razantní proměna musí překvapit, ne-li šokovat a tento aspekt zákonitě ovlivní i mnoho fanoušků, a zřejmě se výrazně obmění i vlastní posluchačská obec skupiny. Také přiznávám, že první poslech „Applause Of A Distant Crowd“ mě zanechal trochu rozpačitým. Celkem velké překvapení, možná i se známkami zděšení, se však vytratilo a poté, co jsem novou formu přijal, roste už jen spokojenost a obdiv nad odvahou, s jakou VOLA v podstatě zahodili své začátky a roztočili úplně jiný kolotoč.
1. We Are Thin Air
2. Ghosts
3. Smartfriend
4. Ruby Pool
5. Alien Shivers
6. Vertigo
7. Still
8. Applause of a Distant Crowd
9. Whaler
10. Green Screen Mother
Diskografie
Witness (2021) Applause of a Distant Crowd (2018) Inmazes (2015) Monsters (EP) (2011) Glasswork (EP) (2010) Homesick Machinery (EP) (2008)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2018 Vydavatel: Mascot Records Stopáž: 42:43
Nádherná záležitost. Pro mě nepředstavuje až takový kulturní šok v porovnání s debutem, spíše jeho logický vývoj. Kořeny vyrůstající z djentové horečky nedávných let jsou stále jasně patrné, ale VOLA už směle hledí vpřed a typicky skandinávsky vkusným způsobem chtějí lovit v mainstreamovějších vodách. Já jim to baštím a přeju!
30. října 2018
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
thematic
9 / 10
Mam to ako Noisy. Najprv rozpaky, ale teraz si uz uzivam ten zvlastny pop-djent-progovy koktejl.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.