Již minulá alba londýnských BLACK ORCHID EMPIRE představovala hodně zajímavý mix rockové divokosti (na předchozím "Semaphore" s až djentovou příchutí) a melodické hitovosti, ve které skupina sklouzávala i k poprockovým melodiím, a přitom se dokázala kontrastně udržet v agresivní kytarové důraznosti, která jakoby v sobě zrcadlila celé spektrum stylů. A podobné je to i na jejich aktuálním albu, snad se jen ještě více prohloubily ony kontrasty, které skupina ve své hudbě nabízí. Ostré výbuchy živočišnosti jsou jakousi dominantní formou, kterou ale silně zjemňuje především variabilní vokál Paula Vissera, ten si hraje s melodiemi a moduluje svůj hlas do zajímavých poloh, od ostré post hardcore útočnosti až po jemnou poprockovou melancholii.

BLACK ORCHID EMPIRE jakoby sváděli souboj mezi éterickou melodikou (hitové "Hydrogen" a "Weakness"), jemnou náladovostí, působící jako vypůjčenou až z post rocku (intro "Tempus Veritas" nebo něžná "Scarlet Haze") a důrazností tvrdé kytarové hudby (živelná "Deny The Sun" s přímočarostí jako od Irů THERAPY?), to vše s citelným nádechem progrese. Skladby zrcadlí i tradici britských rockových kapel, jak v jejich hitových formách založených na silných refrénech, tak v jisté alternativnější až extravagantní podobě. Objevují se tak paralely třeba i ke kapelám typu PINEAPPLE THIEF nebo AMPLIFIER. Ale jejich vlídné až vláčné postupy ve svém zaměření někdy evokují i současnou tvář Švédů KATATONIA ("Summit"), ale v mnohem plastičtější a proměnlivější podobě, a to právě i díky zmíněnému vokálu Paula Vissera, který se nestydí hezky vyzpívat i vyšší melodické linky odkazující až k post hardcore kapelám typu THE FALL OF TROY.

Britové dokáží otevřít stavidla i důrazným riffům, které ve své repetitivní formě někdy připomenou další kapely jako KARNIVOOL nebo TOOL (minimálně skladba "Last Ronin" k tomu hodně svádí). Inspirací tedy skupina posbírala a šikovně ve své hudbě namixovala opravdu hodně. A právě ve chvílích, kdy se spolu veškeré složky promíchají (proměnlivá "The Raven" či "Glory To The King"), dostaneme velmi specifický projev, který není daleko ani Dánům VOLA. Je to tam vše, od důraznosti djentu přes propracovanost prog rocku, hitovost pop rocku až k melancholickým melodiím. Možná je těch přirovnání až moc, ale nic to nebrání uzavřít text tvrzením, že "Tempus Veritas" je vydařené album, na kterém skupina vše namixovala s až originální šikovností.