Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přestože je letošní dlouhohrající počin Australanů DEAD LETTER CIRCUS již jejich čtvrtým, trochu netypicky sáhli k takzvaně eponymnímu albu. Název tedy budete hledat marně. Pokud bychom tomu chtěli dávat nějaký hlubší význam, pak se nabízí pokus skupiny vrátit se ke kořenům a snažit se posluchače přesvědčit, že letos to bude tak dobré, jako bylo jejich první taktéž eponymní EP. Při mapování diskografie této skupiny se totiž chtě nechtě dostává na jazyk ona zprofanovaná formulka o nepřekročení vlastního stínu. Eponymní EP a první album „This Is The Warning“ totiž v mnoha ohledech skupina nikdy nepřekonala. Tendence byly s časem spíše sestupné. Druhá deska „The Catalyst Fire“ ještě držela úroveň, třetí „Aesthesis“ už je trochu rozporuplná. Nicméně z pohledu obecného bylo vše od DEAD LETTER CIRCUS velmi osobitá záležitost. Takže byť nepřekonali sami sebe, dokázali překonat mnoho ostatních.
Co že to tedy tito Australané vlastně nabízí? Jednoduchá odpověď by mohla být, že nabízí to co většina současné progresivněji zaměřené australské scény. Jenže! Existují nějaké jednoduché odpovědi? Pro DEAD LETTER CIRCUS zjevně ne a tak musíme volit odpověď trochu složitější. Odpověď, ve které ke srovnávání s ostatními progrockovými kapelami z Austrálie musíme přidat ještě UK scénu. Ano, už zase tu máme Stevena Wilsona a PORCUPINE TREE. Ale také se nejde ubránit heslu, které mnoho posluchačů progresivních stylů nemá rádo. Na mysli mám metalcore. A házejte třeba kamenem, já dnes spojení prog a metalcore dokážu použít klidně a bez uzardění. Mnoho příkladů totiž svědčí o tom, že to není spojení nepatřičné. Například Američané SILENT PLANET to rozhodně umí.
Ale zpět k DEAD LETTER CIRCUS. Alternativní prog-rock, tak jak jej prezentují, má v sobě silný potenciál. Jeho základem totiž zůstává soustředěnost na písničkovou formu, nekoná se žádné soupeření v kytarových sólech a předvádění individuálních dovedností hudebníků. Skladby jsou pochopitelné a logicky vystavěné již od základního hudebního motivu, od posluchačsky příjemné melodie. K tomu přidat trochu nálady třeba v podobě kytarového cvrlikání a DEAD LETTER CIRCUS měli své fanoušky pevně chycené. Hitovky z prvního alba dodnes fungují a je jedno, že třeba „Tremors“ měla tendence připomínat velmoc TOOL. Prostě to tam bylo. A já si teď již nějakou dobu lámu hlavu s tím, zda to tam má i letošní album „Dead Letter Circus“.
Při poslechu jednotlivých skladeb má člověk pocit, že je vlastně vše v pořádku, písničky jedou, hudba plyne bez sebemenších nepatřičností, melodie se točí a občas dokonce člověka přinutí se zaposlouchat hlouběji. Pak si ale vzpomenu na to, jak se poslouchá debut, který i když už bezpečně znám, nenechává mě takto v klidu. Pojem klid v souvislosti s prog-rockem je bohužel asi to nejméně lichotivé spojení. Dostáváme se tak do hlavního problému alba. Je to jeho samozřejmost, bráním se napsat přímo obyčejnost. To co by mělo znít výrazně a překvapivě se nějak posunulo do polohy všednosti až šedivosti. A i když po zamyšlení dospěji k názoru, že je tam vlastně vše podobné jako na debutu, zde to z nějakého důvodu již nefunguje tak perfektně. Hledání důvodů pak člověka zavádí k tomu, že ty logické vlastně neexistují. O co méně důvodů se dá najít v logice, o to víc jich pak ale je v pocitech. Motivy a melodie, postupy a variace prostě již nemají tu sílu, která člověka přinutí se zastavit a zaposlouchat. Jsou banálnější a často se může zdát, že recyklované. DEAD LETTER CIRCUS tak vlastně doplácí na svůj raketový vzestup a úspěch prvního alba.
Jestliže skupina vykazovala s každým novým albem určitý pokles, aktuální počin tento trend rozhodně neobrací. Na druhé straně jsem ochoten připustit, že v porovnání s minulým „Aesthesis“, se mi „Dead Letter Circus“ líbí o chloupek více, což je důvod, proč v bodovém hodnocení zůstanu ještě poměrně vysoko.
Australané DEAD LETTER CIRCUS vydávají čtvrté album, které stejně jako předchozí počin zůstává ve stínu debutu. I tak ale stále nabízí zajímavou formu moderního řekněme alternativního prog-rocku.
1. The Armour You Own
2. The Real You
3. Change
4. Running Out of Time
5. We Own the Light
6. Heartline
7. Ladders for Leaders
8. Trade Places
9. Say It Won't Be Long
10. Home
Diskografie
Dead Letter Circus (2018) Aesthesis (2015) Stand Apart (EP) (2014) The Catalyst Fire (2013) This Is The Warning (2010) Next In Line (EP) (2008) Dead Letter Circus (EP) (2007)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2018 Vydavatel: Rise Records Stopáž: 40:46
Sleduju je od prvniho EP. Minuly album bylo tragicky a letosni se o malou pricku posunuje,ale ve finale taky nic. Kapela kopiruje sama sebe. Nejlepsi album je jejich debut, bez debat a This Is Warning z roku 2013, ktere za nim trochu pokulhava. Podle me je to dnes uz pravidlo, ze ma nova kapela skvelej debut a pak to jde z kopce, nemaj co nabidnout...
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.