Australská progová scéna zažívá utěšené období rozkvětu. Nenarážím jen na minulou desku CALIGULA´S HORSE „Bloom“, která lehkým baletním krokem spojila chytlavé písničkářství s power metalovým / djentovým tahem na branku. S vřelostí v srdci můžeme vzpomenout i posledních počinů jejich krajanů PLINI, VOYAGER či CHAOS DIVINE, z trochu extrémnějšího ranku pak neradno opomíjet NE OBLIVISCARIS, kteří tančí na death metalovém ostří svoje těkavé flamenco. Pokud bych měl najít nějaký spojovník mezi jmenovanými, je to především svěží, barvitý přístup k žánru, v případě VOYAGER a právě probíraných CALIGULA’S HORSE definovaný nezaměnitelnou melodikou.

Co je pro HAKEN Ross Jennings a pro LEPROUS Einar Solberg, to je pro vousáče z Brisbane Jim Grey; muž s neobyčejně silným a sebejistým vysokým hlasem, který působí školeně, ale nikoli koženě. Jeho výšky a falzety jsou extrémní, ale nikdy netahají za uší. Jim je „in contact“ s emocionálním jádrem kapely, což naplno demonstruje recitací strhují básně v próze „Inertia and the Weapon of the Wall“. Ačkoli v téhle „skladbě“ není jediný nástroj a jediný tón, naléhavý text, Jimův hlas a stoupající i klesající kadence přednesu z ní dělají obrovský zážitek.

But you´ll find no spark in the sandstone dark
Because what the holy men won´t preach
Is that the one thing that unites us
Is reach

We reach forward

Možná je trochu bizarní začínat recenzi progové desky rozborem epického recitálu, jenže přesně tady tkví jedinečnost a poselství desky „In Contact“. Její epicentrum leží mimo virtuózně napsané a provedené kompozice, mimo nádherné melodie a vybrané kaskádové harmonie, kterými CALIGULA’S HORSE vynikají snad jako žádná kapela. Tahle nahrávka není technické cvičení fantasticky disponovaných hudebníků. Funguje jako dobrá báseň, kde to podstatné dříme až za notami, za zkroceným rytmem a okouzlující melodií.

„In Contact“, deska rozdělená do čtyř kapitol, si zaslouží ono těžko zaškatulkovatelné a definovatelné přízvisko „osobní“. Přerývané, metaforické texty jsou plné působivých výjevů bolesti, touhy po blízkosti, naléhavých výkřiků i překvapivé něhy. Kontakt a dotek tvoří jejich motivický zdroj, realizace je zcela prostá banalit a kýčovitých ozdob. CALIGULA’S HORSE prostě dělají unikavou poezii a navrch poezii velmi dobrou.  Hudba – oproti „Bloom“ se zprvu zdá být ne snad nepřístupná, ale zvláštně unikavá, splývavá. Albu od prvního poslechu majestátně dominuje „středová“ kompozice „Songs For No One“, která svým nabitým melodickým arzenálem, skoro neustálým příbojem skvostných harmonií a instrumentálních laskominek jasně navazuje na rukopis předchozí desky. Ostatní kompozice jsou podstatně nenápadnější. Co se ale zprvu může zdát jako plochost, je ve skutečnosti plachost. A za ní se skrývá téměř nevyčerpatelný potenciál souznění, nenápadných melodických briliantů, které jsou precizně zabroušené do čitelného, přirozeného a vrstevnatého soundu.

Caligulové jsou utkáni z podobně delikátní hmoty jako PAIN OF SALVATION či PORCUPINE TREE. Utápějí se v osobních i osobitých náladách, euforiích i depresích, nesnadno vyjádřitelných emocí, kterým ale dokáží vetknout strhující kompoziční tvar. Je celkem jedno, zda „In Contact“ bloudí v subtilní lítosti balady „Capulet“, vznáší se ve vzdušném oratoriu „Graves“ nebo zda djentově seká riffy ve „Will’s Song“. Nikdy neztrácí dotek s vnitřním emočním motorem, který kapelu žene kupředu a její hudbě dodává neuvěřitelně pestrou paletu barev. Album je uceleným příběhem i kolekcí různorodých ostrůvků, v nichž se zrcadlí plejáda nálad a inspirací.

S „In Contact“ jsem strávil několik měsíců náročných posluchačských dialogů i emocionálních zvratů a po jejich skončení mohu konstatovat, že osobnější, působivější a komplexnější metalovou desku jsem letos prostě neslyšel.