Na slovutnou „Odyssey“ od amerických klasiků power progové řežby SYMPHONY X vzpomínám často a rád. Vlastně vždy, když mi přijde chuť na kombinaci řízných riffů, chytlavých refrénů a symfonické pompy, naskočí mi tahle deska z roku 2002; často napodobovaná a dodnes z mého pohledu nepřekonaná. Tedy, až donedávna. Před časem mi totiž zase přišla na jazyk power slina a v hlavě se mi začaly přehrávat elementy téhle klasiky. A jako na zavolanou jsem se dočetl, že kytarista a mozek SYMPHONY X Michael Romeo zrovna vydal svou sólovou desku s lákavým wellsovským názvem „War of the Worlds pt. 1“. První sólovku po dvaceti čtyřech letech, považte! Pustil jsem si jí… a popravdě choutky na další Odyseu mě přešly. Tohle je totiž sama o sobě výprava naprosto absorbující.
Ano, Michael Romeo i na sólovce zní tak, jak ho známe z desek jeho domovské kapely. Precizní silová hra, žiletkově ostré riffy, virtuózní sóla, vznosné bridge a vyklenuté refrény; co na tom spravovat, když to není rozbité? Válka světů je samozřejmě koncepční album, které pod rouškou sci-fi klasiky řeší obecná témata lidstva a jeho trnité existence. Romeo ho opatřil výrazným orchestrálním leitmotivem, který aranžemi i strukturou dost okatě odkazuje na díla Johna Williamse, jeho euforické trilky a nezaměnitelnou práci s žesťovou sekcí.
Na několika místech, která rozvíjejí hlavní motiv a staví především na symfonické složce, se mi na mysl vkrádaly i vzpomínky na dílo dalšího velmistra sci-fi soundtracků, Jerryho Goldsmithe. Podstatné ale je, že jde o fungující inspirace, které kapelník dovede naprosto údajně vtělit do metalové složky a propojit obě s kompoziční suverenitou jemu vlastní. „War of the Worlds pt. 1“ je po této stránce unikátně vyvážené album, jehož pompa není prvoplánová a vždy slouží tvrdému celku.
Sevřené jako celek i funkční jako soubor songů; přesně takové má kompoziční album být. A přesně taková je Válka světů. Faktorů, proč deska tak hladce funguje, je víc. Tím klíčovým je kompoziční suverenita Romea, kterému se podařilo spojit některé ze svých nejsilnějších riffů („Black“), okouzlující hitové melodie („Differences“), chytré odkazy na Wellsovy mrazivé metalické vize („F*cking Robots“, která skvěle pracuje s kontrasty dubstepových pasáží a čistých nápěvků) i variabilní hudební vlivy (v „Djinn“ jako by se oklikou vracel impulz, který Romeo dal blízkovýchodním heavy metalovým kapelám).
53 minut je absolutně koncentrovaných, nenajdeme tu výpadek napětí. K tomu přispívá faktor číslo 2: volba spolupracovníků. Vypiplaná rytmická sekce tvořená velezkušenými harcovníky Johnem Macalusem (RIOT, LABYRINTH, JOHN LA BRIE) a Johnem DeServiem (BLACK LABEL SOCIETY) šlape jak mimozemský stroj a vytváří pro kapelníka precizní prog metalový grid, do kterého může sázet své fosforeskující kytarové ornamenty. Hlavní pozornost pro sebe strhává debutující (!) Rick Castellano a jeho sytý, silový a výrazově přesvědčivý vokál. Člověku se ani nestýká po tom, že tu neválčí Russell Allen. Tenhle nováček svojí obtížnou roli dává s ohromující jistotou.
„War of the Worlds pt. 1“ se nad konkurencí tyčí jako tripod nad vypleněným městem. Ano, můžete poukazovat na neoriginalitu, ale Romeo téhle hře vymýšlel pravidla, podle kterých se druzí řídí. A když se dá do díla… prostě poznáte originál od následovníků. V orgasmickém vrcholu „Constellations“ tak prýští jedna pozitivní emoce za druhou. I proto, že druhý díl je prý připravený zaplavit planetu Zemi. Válka musí pokračovat!
