Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Na slovutnou „Odyssey“ od amerických klasiků power progové řežby SYMPHONY X vzpomínám často a rád. Vlastně vždy, když mi přijde chuť na kombinaci řízných riffů, chytlavých refrénů a symfonické pompy, naskočí mi tahle deska z roku 2002; často napodobovaná a dodnes z mého pohledu nepřekonaná. Tedy, až donedávna. Před časem mi totiž zase přišla na jazyk power slina a v hlavě se mi začaly přehrávat elementy téhle klasiky. A jako na zavolanou jsem se dočetl, že kytarista a mozek SYMPHONY X Michael Romeo zrovna vydal svou sólovou desku s lákavým wellsovským názvem „War of the Worlds pt. 1“. První sólovku po dvaceti čtyřech letech, považte! Pustil jsem si jí… a popravdě choutky na další Odyseu mě přešly. Tohle je totiž sama o sobě výprava naprosto absorbující.
Ano, Michael Romeo i na sólovce zní tak, jak ho známe z desek jeho domovské kapely. Precizní silová hra, žiletkově ostré riffy, virtuózní sóla, vznosné bridge a vyklenuté refrény; co na tom spravovat, když to není rozbité? Válka světů je samozřejmě koncepční album, které pod rouškou sci-fi klasiky řeší obecná témata lidstva a jeho trnité existence. Romeo ho opatřil výrazným orchestrálním leitmotivem, který aranžemi i strukturou dost okatě odkazuje na díla Johna Williamse, jeho euforické trilky a nezaměnitelnou práci s žesťovou sekcí.
Na několika místech, která rozvíjejí hlavní motiv a staví především na symfonické složce, se mi na mysl vkrádaly i vzpomínky na dílo dalšího velmistra sci-fi soundtracků, Jerryho Goldsmithe. Podstatné ale je, že jde o fungující inspirace, které kapelník dovede naprosto údajně vtělit do metalové složky a propojit obě s kompoziční suverenitou jemu vlastní. „War of the Worlds pt. 1“ je po této stránce unikátně vyvážené album, jehož pompa není prvoplánová a vždy slouží tvrdému celku.
Sevřené jako celek i funkční jako soubor songů; přesně takové má kompoziční album být. A přesně taková je Válka světů. Faktorů, proč deska tak hladce funguje, je víc. Tím klíčovým je kompoziční suverenita Romea, kterému se podařilo spojit některé ze svých nejsilnějších riffů („Black“), okouzlující hitové melodie („Differences“), chytré odkazy na Wellsovy mrazivé metalické vize („F*cking Robots“, která skvěle pracuje s kontrasty dubstepových pasáží a čistých nápěvků) i variabilní hudební vlivy (v „Djinn“ jako by se oklikou vracel impulz, který Romeo dal blízkovýchodním heavy metalovým kapelám).
53 minut je absolutně koncentrovaných, nenajdeme tu výpadek napětí. K tomu přispívá faktor číslo 2: volba spolupracovníků. Vypiplaná rytmická sekce tvořená velezkušenými harcovníky Johnem Macalusem (RIOT, LABYRINTH, JOHN LA BRIE) a Johnem DeServiem (BLACK LABEL SOCIETY) šlape jak mimozemský stroj a vytváří pro kapelníka precizní prog metalový grid, do kterého může sázet své fosforeskující kytarové ornamenty. Hlavní pozornost pro sebe strhává debutující (!) Rick Castellano a jeho sytý, silový a výrazově přesvědčivý vokál. Člověku se ani nestýká po tom, že tu neválčí Russell Allen. Tenhle nováček svojí obtížnou roli dává s ohromující jistotou.
„War of the Worlds pt. 1“ se nad konkurencí tyčí jako tripod nad vypleněným městem. Ano, můžete poukazovat na neoriginalitu, ale Romeo téhle hře vymýšlel pravidla, podle kterých se druzí řídí. A když se dá do díla… prostě poznáte originál od následovníků. V orgasmickém vrcholu „Constellations“ tak prýští jedna pozitivní emoce za druhou. I proto, že druhý díl je prý připravený zaplavit planetu Zemi. Válka musí pokračovat!
Michael Romeo překvapil. Po stagnujících posledních zásecích domovského tělesa totiž přichází s parádní sólovou nahrávkou, která tak nějak volněji dýchá, přitom zní dostatečně tvrdě (taková "Black" míří až někam k TESTAMENT), je svěží a rozhodně nepůsobí jednodušeji, než tvorba SYMPHONY X. Je pochopitelně více kytarová (skvělý ústřední riff), avšak soundtrackový orchestr v poctě všem těm Hvězdným válkám & spol. přidává potřebný kontrapunkt. Čert ví, čím to je, že se to tak skvěle poslouchá. Svůj podíl na tom bude bezesporu mít i příjemný hlas Ricka Castellana, ale vlastně na tom vůbec nezáleží. Jen více podobných úkroků, Michaeli, a už se těším na pokračování!
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.