Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Více než 20 let na scéně, 9 zářezů na převoznickém vesle a zástup věrných přízraků, které se při každém novém tónu z dílny SYMPHONY X tetelí blahem. Na americké progové scéně určitě nejsou newjerseyští převozníci tou nejtěžší vahou, ale rozhodně patří k trvalým zárukám kvality, ať už je proudy zanesou blíže symfonickému power metalu nebo do progresivního rákosí.
Doposud poslední deska „Iconoclast“ byla přijatá poněkud rozpačitě, ale čtyři roky poté se parta kolem milovníka mytologie / kytaristy Michaela Romea a vokálního lamželeza Russella Allena vrací plná elánu a velí k výpravné cestě do Podsvětí. Právě tento přízračný prostor mezi životem a smrtí inspiroval koncept desky, na němž se setkávají klasické antické i renesanční elementy, symbolika devíti pekelných kruhů i mystická Dantova trojka. „Underworld“ se tak točí kolem motivu sestupu do pekel, záchrany milované duše a bohaté mytologie říše mrtvých.
Odtud se odvíjí temná nit, patrná ve skladbách jako „Kiss of Fire“ nebo eponymním songu - navztekané riffy podbarvené apokalyptickými rejstříky kláves a pochopitelně démonickým chrlením Russella Allena. Epická smršť, chytrá koketérie s melodickými refrény a řádně vybuzenou rytmikou je charakteristická pro první část alba, která výrazně inklinuje k přímočarému soundu a exemplární práci s dynamikou (poklidná polobalada „Without You“ obklíčená potemnělými metalovými giganty). Třeba ve zmíněné „Kiss of Fire“ jako by SYMPHONY X náznaky blast beatů lehce koketovali s technickým death metalem, což je velmi osvěžující odchylka od povědomých prvků, které kapela pochopitelně používá zcela suverénně (skvělá refrénová gradace singlu „Nevermore“, Allenova výpravná vokální exhibice ve „Without You“ atd.).
Ve druhé polovině desky se ovšem kormidlo vychyluje na jinou stranu, kapela částečně rezignuje na dravčí nasazení a nechává kompozice volněji plynout i meandrovat v progových ozvěnách 90. let. Nadýchanou souhrou kytary a kláves uvozená „To Hell and Back“ chytlavě variuje různá tempa, dusavá „In My Darkest Hour“ zase celkem úsměvně na první dobrou rýmuje „auá - pauá“, aby si ve skvělé finální gradaci dovolila gospelový výkřik „Oh Lord“. U „Run With the Devil“ člověk rovnou začne hledat ošoupanou džísku, stahováky a sní o časech, kdy mu do sluchátek řvalo „Awake“ od DREAM THEATER. Důsledná pocta devadesátkovému progu je možná trochu „de mode“, ale kapela se rve s neúprosným časem tak vehementně, že si člověk tenhle regres prostě zamiluje.
„Swan Song“ je důstojným shrnutím toho, proč v ranku metalové teatrality kapela nesená na ramenou zcela sebejistého Allena naprosto exceluje. A šlapavá „Legend“ s trochu sarkasticky uťatým veršem „Legend never dies“uzavírá desku, která možná není tím nejlepším, co kdy SYMPHONY X vyprodukovali, ani není čert ví jak progresivní svým postojem k tradicím, ale jednoduše potvrzuje legendární status, který si úderka z New Jersey léty plně zaslouží.
Člověka jenom zamrzí, že když už si dá kapela tolik práce s příjemně načechranými devadesátkovými aranžemi, udupe je do země nesmyslně přeprodukovaný a přeřvaný zvuk. Ale chápu, že tohle v žánru patří někam pod čáru.
Další spektakulární výlet do podsvětí... i do toho, co milujeme na progu 90. let. Pro fanoušky není co řešit, banda z New Jersey veze na své černé pramici náklad plný posluchačských potěšení.
8 / 10
Diskografie
Iconoclast (2011) Paradise Lost (2007) The Odyssey (2002) Live On The Edge of Forever (2001) V: The New Mythology Suite (2000) Prelude To The Millennium (best of) (1998) Twilight In Olympus (1998) The Divine Wings Of Tragedy (1996) The Damnation Game (1995) Symphony X (1994)
S novou deskou SYMPHONY X mě napadla paralela s novými BLIND GUARDIAN. Obě úderky se vytasily s nevídaně kvalitním materiálem, který doslova zakopaly bídnou zvukovou prací. Přesto budu štědrý.
21. září 2015
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
Nečik
9 / 10
Za mě jednoznačně nejlepší placka Symphony X. Doposud Allenův nejlepší výkon, co jsem od něj kdy slyšel. Každopádně pro mě nejlepší songy jsou Underworld a Kiss of Fire.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.