Přes TRIVIUM tu byl vždycky spíš kolega Rudi, já jsem tuhle americkou sebranku, které nikdy nedělalo problémy vyhmátnout frčící trendy, pokládal vždycky za čistě spotřební zboží. Zpětně musím uznat, že třeba „Shogun“ (2008) patří k tomu lepšímu, co metalcorem načichlý mainstream vyprodukoval. Nicméně následující alba kapely zabředla do rozpačitosti, kterou už bolestně pociťovali i jinak věrní fandové.

Jako by floridskou úderku zdravě nasralo období nejistoty na postu bubeníka (mezi lety 2014 a 2016 vystřídala hned tři) a jako by kýženým katalyzátorem hněvu byl příchod virtuózního kanonýra Alexe Benta. Rodák z californského Oaklandu je sice ledva v polovině třetí dekády života, ale profesně už má  na kontě takové záseky jako technickou smrt  s DECREPIT BIRTH nebo živé účinkování s legendárními thrashery TESTAMENT. Možná vám tenhle chlapík bude asociovat blaženého méďu, ale jakmile vleze za bicí, dějí se věci. Zejména u kapely, která sází na dokonalou souhru agresivních thrashových pasáží s hyper-melodickými party.

U TRIVIUM je vlastně na „The Sin and the Sentence“ všechno při starém, jen vyvanutý arzenál metalcorových riffů a hitových refrénů nahradila čerstvou municí. Matt Heafy stále střídá nasraný křik a výše posazený melodický vokál, ale na rozdíl od předchozích desek mu to zase lepí dohromady. Už v titulním songu funguje chemie dokonale – a je to právě projev Alexe Benta, který jednoduché, ale šikovně poskládané koláži dodává adrenalin. Připočtěme si k tomu hlavní kytaru Coreyho Beaulieua, která do pranice přidává maidenovské vyhrávky a neštítí se ani trochy těch neoklasicistních kudrlinek, a máme tu TRIVIUM, o kterých může nejen zámořská kritika zase pět ódy jako o modelových představitelích posluchačsky vstřícné metly. 

Pokud vás na TRIVIUM (podobně jako mě) štvala určitá unylost; pocit, že kapela v líbivých zpěvných pasážích dříme, nyní se najednou dostavuje pocit ostražité šelmy, která se chystá ke skoku. A její tesáky už nejsou z kartonu, ale zadírají se pod kůži. Producent Josh Wilbur, který má na kontě tak rozdílné zářezy jako GOJIRU, SUM 41 či AVRIL LAVIGNE, dodal přesně padnoucí zvuk, tak akorát nadýchaný, čitelný i agresivní. Skvěle v něm vynikne reformovaná a našlapaná rytmika i nadání pro průrazné silové riffy a zapamatovatelné melodické vrstvy. Víc dynamiky by neškodilo, ale přinejmenším nemáte pocit, že si dáváte soutěž v hlavičkování s buldozerem.

„The Sin and the Sentence“ je moderní, přístupná a zdravě sebevědomá deska od kapely, která si už dávno osvojila všechny triky, ale najednou dostala novou jiskru. Nedá se říct, že tahle jízda probíhá totálně hladce, na to jsou některé položky ve druhé polovině desky až moc předvídatelné a generické. Bezmála hodinová stopáž klade dost výrazné nároky na nerezový řetěz kapely a ten sem tam spadne, ne že ne. Jenže když si melodie a kousavost sednou, je to parádní souhra. Při poslechu rtuťovitého songu „Betrayer“ dokonce člověk chápe, proč některá média roky TRIVIUM hajpují jako možnou další velkou metalovou značku.

Pro mne Floriďané pořád zůstávají až příliš čitelní a nepůvodní na to, aby mohli trendy sami tvořit. Ale vůbec poprvé jejich partii beru skoro od prvního do posledního tahu. „The Sin and the Sentence“ patří rozhodně k nejlepším zásekům jejich bohaté diskografie a byla by škoda se mu vyhnout.