Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jsou kapely, jejichž každý krok je předem propočítán na několik let dopředu. Při přípravě materiálu neriskují nedodělky nebo záplatování na poslední chvíli, do studia nastupují vždy s jasnou představou, vyzkoušenou na přípravných demosnímcích, skvěle připravené a „nadrcené“. Ani stanovený časový harmonogram studiových prací jim nečiní potíže dodržet a je pak jen samozřejmostí, že všichni tihle vzorňáci vydávají svá alba v termínech, které fanouškům závazně slíbili.
A přesně za takovou skupinu jsem odjakživa považoval i klatovský ASMODEUS, jemuž všechny tyhle mirkodušínovské vlastnosti již bezmála třicet let vštěpuje principál souboru, zpěvák, kytarista a ústřední skladatel Miloš Bešta. Poslední informace z tábora kapely hovořily něco o dalším koncepčním albu v budoucnu, či snad rockové opeře chystané v dlouhodobém horizontu, přišel ale první duben 2017 a nečekaný aprílový žert přerostl v regulérní osmé řadové album. Neohlášené, nevybroušené ohráváním, syrové. Zkrátka pokus o trochu jiný přístup, který se vždycky cení, ale nemusí dopadnout k všeobecné spokojenosti.
Co se asi tak může stát, když kapela o nové desce prohlásí, že celé fázi skládání, přípravy i nahrávání materiálu věnovala pouhopouhé čtyři měsíce, a to ještě samozřejmě ne celé v kuse? V takovém případě mohou být výsledkem v podstatě jen dvě možnosti, buď se dílo povede a zúčastnění sklidí ovace za rekordní čas realizace, nebo naopak spláčí nad výdělkem a krátká příprava jim bude omlácena o hlavu. V případě tradičně puntičkářského ASMODEA pochopitelně druhá varianta nepřicházela do úvahy, co se nahrávací fáze týče, určitě se ale nabízela otázka, jak moc kvalitní nápady se v hlavě mistra Bešty vylíhnou v takhle šibeničním termínu.
Abych tedy dál nechodil kolem horké kaše, musím přiznat, že první poslech „Oka Horova“ ve mně žádnou vekou euforii nevyvolal, spíše takové oblačno, místy polojasno. Od úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ s netradičně použitými klávesami sice byla cítit snaha o pestrost a dosud neslyšené polohy, jenže příklon k větší přímočarosti, společně s pocitem střídmějšího kytarového zdobení, mi zakryl „očka Horova“ poloprůhlednou lepící páskou. Naštěstí jen pro úvodní seznámení.
Ono totiž vůbec není běžné, aby nahrávka, která je přehledná, a nemůže tak překvapovat nově objevovanými vrstvami, neztrácela každým dalším poslechem na aktraktivitě či snad dokonce kvalitativně narůstala. Jenže, světe div se, přesně tohle se u ASMODEA stalo. Nebudu zapírat, že oblibuji především ty méně očekávané skladby, než „běžné“ asmothrashové kvapíky typu titulního „Oka Horova“ či „Prokletí Sodomy“. Mezi moje oblíbené koně se tudíž řadí již zmiňovaný netradiční úvod, vícevrstevný „Fenix Schizofrenix“, sekaná „Kniha mrtvých“, kterou zničehonic rozštípne motiv jak od SYSTEM OF A DOWN, „666 očí Satanových“ s povedenými hlasy přes sebe, na pěkném refrénu postavený „Midas“, barevněji vystavěná sypačka „V ruinách města Ur“ nebo hustohusté „Černé vody Ninive“. V první řadě však stojí gotikou načichlý „Parazit“, jehož klip se sice skutečně nepovedl, nic to ovšem nemění na skutečnosti, že jde o hit jako prase.
Tentokrát se musím ještě speciálně zastavit u některých Beštových vokálních linek, protože ten ze svého hrdla vydoloval „V ruinách města Ur“, „Černých vodách Ninive“ a některých dalších kouscích tak roztomilá hlasová zabarvení (a to prosím neberte nikterak pejorativně), že se autor těchto řádků několikrát přistihl, že si nahrávku pouští znovu jen kvůli tomu, aby je zase slyšel.
Nakonec je tedy dobře, že recenze aktuální desky ASMODEA vznikla až s takovým odstupem od jejího vydání. Postupem doby a opakovanými poslechy lze totiž jednoznačně dojít k závěru, že ani v krátkém časovém úseku kapela nešlápla vedle a za vydatné pomoci svébytného textaře Jana Petrička zůstala takovou, jakou ji po celých těch třicet let známe. Tedy poctivou, spolehlivou a bavící sebe i posluchače. Ave, Bešta!
Za pouhé čtyři měsíce stačil ASMODEUS připravit materiál, za který se rozhodně nemusí stydět. Byť v základu krapet jednoduší, urputností a snahou o ještě neslyšené boduje. A „Parazit“ je prostě hit.
1. Smečka prince Šavlozuba
2. Oko Horovo
3. Fenix Schizofrenix
4. Parazit
5. Kniha mrtvých
6. Prokletí Sodomy
7. 666 očí Satanových
8. Midas
9. V ruinách města Ur
10. Černé vody Ninive
Kvalit "Pasti na Davida Kleinera" nedosahuje, nicméně to není pro "Oko Horovo" vůbec špatné vysvědčení, zejména uvědomíme-li si, jak skutečně mimořádné album předcházející nahrávka ASMODEA byla. V současnosti klatovští hledí směle vpřed a možná i proto je novinka sice krátkým, ale i tak znovu žhavým thrashovým kouskem, tradičně umně propleteným výbornými nápady, melodiemi, texty a vůbec pravou a podnětnou asmodeovskou náladou. A pokud skutečně vznikla "na koleně", jak bylo avizováno, bez zásadních příprav, klobouk dolů. Vysypat z rukávu kousky jako "Fénix Schizofrenix", "Parazit" nebo "666 očí Satanových", to chce věru celé metalové umělce.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.