Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Případ je to zapeklitej a čert nám ho byl dlužnej, tenhle ASMODEUS. Parafráze slavného výroku policejního rady Vacátka byla kupodivu to, co mi ze všeho nejdříve a ze všeho nejčastěji začalo vyskakovat před očima po dlouhých a opakovaných poslechových seancích s novým albem klatovských thrashologů „Pobřeží královny Marie“. Vskutku, jak se postavit k tomu, když vámi oblibované kapele, jež vždy neochvějně držela prapor kvality v těch nejvyšších, nepřehlédnutelných místech, jakoby najednou na moment zeslábla vedoucí ruka?
Musím říct, že z alba věnovaného oceánům, vodě a příbuzným tématům může být jeden skutečně tak trochu na rozpacích. Formálně se tahle nahrávka zdá být naprosto v pořádku, neboť v zásadě přináší přesně to, co jsou od ASMODEA jeho věrní zvyklí slýchávat (a přináší to pochopitelně po dlouhých šesti létech nahrávací pauzy, což lze vlastně rovněž považovat za devízu). Jak břitva říznou svojskou thrashovou muziku plnou naléhavého vokálu Miloše Bešty, melodických kytarových koláží a uchu lahodících textů na bezpochyby zajímavé náměty, tedy v podstatě všechny erbovní znaky, jimiž kapela v domácích luzích proslula.
Jenže pokud pokročíme od formy k jejímu provedení, náhle je tady ono „jenže“. Jakmile totiž album pojmenované podle části australského antarktického území dorazí na konec svého hracího času, jakoby toho nezůstalo mnoho, co by v posluchači ještě dál mohlo doznívat a rezonovat, mnoho, o čem by měl ještě chvíli přemýšlet, mnoho, proč by si album chtěl pustit znovu. A přestože na nahrávce je nepřeslechnutelně dost zajímavých momentů (refrény takových „Aqua Aurum“ a „Boj o život“, uzemňující riff „Půlnočního studia“, podvodní ozvěna v „Za prstenem Nibelungů“, dráždivě nervní zvonky v „Ty, kdo vstupuješ“ či kompletně povznášející titulní skladba), případně se dokonce v souladu s asmodeovskými zvyklostmi dá říct, že jich prostě není vůbec málo, nějakým způsobem došlo k tomu, že mnohým skladbám navzdory tomu chybí jakási konkrétní uchopitelnost, respektive to, že si tu kterou z nich dovedete zpětně vybavit a chtěli byste ji například slyšet na koncertě. Což se nikdy dříve a zejména ne v případě předchozích dvou skvostných studiových nahrávek nestávalo a díky tomu také mohly spolehlivě atakovat mety nejvyšší („Past na Davida Kleinera“ obdržela hudební cenu Anděl za rok 2014, jen pro připomenutí).
No, skutečně. Nejspíš proto mě to neustále vrací k panu Vacátkovi, i když bych se tedy vsadil, že ani on by tuhle záhadu nevyšetřil. Co je na vině lze totiž zřejmě říct jen velmi těžko, neboť, jak jsem již zdůraznil, formálně je album opravdu naprosto v pořádku. Jen ten obvyklý a správný posluchačský pocit, ten se (alespoň tedy v případě autora téhle recenze) prostě jaksi ne a ne dostavit.
1. 10.944
2. Země za severním větrem
3. Aqua aurum
4. Nádech
5. Půlnoční studium
6. Za prstenem Nibelungů
7. Boj o život
8. Pobřeží královny Marie
9. Ty, kdo vstupuješ
10. Když volá Cthulhu
11. D.N.O. (Do neznámých oblastí, do nitra oceánů)
Skvělý je to. S Asmáčem jsme se hodně dlouho míjeli, bůhví proč; až teď v pokročilým věku to přišlo. Půlnoční studium je totální jeba a melodickej pochod v Rammsteinovským rytmu - Boj o život - jakbysmet.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.