OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jako by současné směřování náladotvůrců z ANATHEMY narazilo do jádra z THE CURE, možná ještě RADIOHEAD a všichni se domluvili, že budou hrát post-rock a indie dohromady. Výsledkem je vyklidněný a současně palčivě naléhavý kytarový základ s ambientními přesahy, pozvolnými melodiemi a trudnou atmosférou. „Silesia“ podobně jako minulé album těchto Švédů s více jak desetiletou historií budí dojem soundtracku z nějakého nezávislého filmu o nevšedních příbězích ze všedního světa.
Dá se říci, že JENIFEREVER je decentní kytarovka, která má při prvním setkání tendenci být intelektuálně laděnou hudbou pro brejlouny v pletených vestách s nejistou sexuální orientací. Určitý odosobnělý britský odér z toho vyplývající, pocítí při prvních vteřinách asi každý. Nicméně pokud se prolomí tato slupka, objeví se za ostrovní naškrobenou bezemoční tváří ledový chlad ze Skandinávie a ten už je o něčem jiném. „Silesia“ dokáže mrazivými prsty tvořit úžasným způsobem podivuhodnou atmosféru, která dává nebývalý prostor vizuální představivosti. Člověk v té hudbě vidí příběhy a obrazy...
Švédové z Uppsaly to vzali za správný konec a výsledkem je hudba, která zní jakoby ji skládal šílený cvok, který chce zničit sebe i svět, jehož sklony i motivaci navždy zlomili a utlumili těmi nejsilnějšími sedativy. Rovná klidná hladina, pod kterou víří nebezpečné spodní proudy a prohání se hejna mořských predátorů.
Velkou zásluhu na celém vyznění JENIFEREVER má kytarista a vokalista Kristofer, který celé kapele propůjčuje svůj hlas. Jeho vokál je sametem potažený smutek, který vás pohladí po tvářích a přitom tam zanechá krvavou stopu. Místy mi stylizací i barvou vokálu vzdáleně připomene něco z Roberta Smitha, jen méně vzdychá a více zpívá. V každém případě dodává skladbám nezapomenutelnou éterickou auru, která je civilní a sváteční současně.
Téměř hodina strávená u nové desky JENIFEREVER je příjemným a nenásilným exkurzem do jiného světa. Ze skladeb nevyvěrá prvoplánová hitovost, a přesto se skvěle poslouchají. Při poslechu mě napadají jména jako JUNIUS nebo GREGOR SAMSA, ačkoliv přímý příbuzenský vztah je jen stěží vystopovatelný. Pro fanoušky skupin, které jsem zmínil v úvodu a na konci rozhodně povinnost.
Parádní, nikam nespěchající post/indie rocková náladovka s velmi silnou atmosférou. Země, ze které kapela pochází se nezapře. Švédové prostě nemají slabých kapel.
7,5 / 10
Kristofer Jönson
- el. kytara, klávesy a vokál
Martin Sandström
- el. kytara, vokál
Olle Bilius
- baskytara
Fredrik Aspelin
- bicí a vokály
1. Silesia
2. Waifs & Strays
3. The Beat Of Our Own Blood
4. A Drink To Remember
5. Deception Pass
6. Cathedral Peak
7. Where The Hills Fall Towards The Ocean
8. Dover
9. Hearths
Silesia (2011)
Spring Tides (2009)
Nangijala (10" EP) (2008)
Choose a Bright Morning (2006)
Iris (EP) (2004)
The Next Autumn Soundtrack & Jeniferever (2003)
Jeniferever (10" EP) (2002)
Chronicles of Omega (EP) (2001)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Monotreme Records
Stopáž: 52:29
Produkce: JENIFEREVER
Prijemna toulka postrockovym Slezskem
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.