Legenda progmetalového rybníčku a zakladatelé tohoto letitéto žánru FATES WARNING přijeli rozdávat radost, vyučovat v tvorbě atmosféry a rozplétat rytmické motanice do centra Brna. Umístění do maličkého Metro Music Baru dávalo tušit, že organizátoři o návštěvě neměli přehnané očekávání a věru se nepřepočítali. Do klubu zamířila zhruba dvoustovka nadšenců, což znamenalo při možnostech prostoru příjemné zaplnění.

Večer zahájili řečtí FALLEN ARISE. Šestičlenná skvadra, bojující o každičký kousek volného centimetru na pódiu, dostala na odhalení svého potenciálu slabou půlhodinu. S ulpívající hořkostí na jazyku brněnského hrnku, který mi byl vnucen, dodám slovy klasika, že přes takto krátký čas hrála nehezky a předlouho. Tento pseudogotický koktejl, pojímající v sobě snad všechno žánrové klišé a neoplývající žádným originálním nápadem či aspoň náznakem čehokoliv kloudného, by i kolega Manatar se svou úchylkou na druholigové gotické kapely poslal do pekel. Tady se totiž nekopala druhá liga, dokonce ani ČFL, tohle byl regulérní Okresní přebor. Podrobněji u pana Kachničky. Na provozní teplotu mě žel nenahřála ani druhá předkapela. Brazilští ARMORED DAWN se svým „děsivým“ heavy metalem by možná zafungovali jako support věhlasné kapele UPÝŘY, ale stoupnout si s tímto artiklem před slovutné intelektuály z FATES WARNING, to chce věru pořádnou dávku sebezapření.

Ti své vystoupení zahájili „From The Rooftops“, úvodní šlehou z novinkového alba „Theories Of Flight“. Ta krásně demonstrovala úroveň ozvučení v následujících 90 minutách. V poklidném úvodu totiž znělo až křišťálově čistě, horší to bylo v případě, kdy kapela zahájila urputný riffing. I proto koncert nejvíce odsýpal v momentě, kdy se hrálo na vzdušnější notu – největší úspěch tedy zaznamenaly skladby z „Parallers“ („Life In Still Water“, „Point Of View“, „The Eleventh Hour“), skvěle vyzněly i atmosférické věci z „A Pleasant Shade Of Gray“ („Part III, „IX“, „XI“), a když v necelé polovině vystoupení zazněla strhující „Seven Stars“, bylo dílo dokonáno. Při poslechu této učebnicové hitovky mě napadlo jediné přirovnání – „Pull Me Under“ 21. století. Nádherný zážitek.

Velmi sugestivně vyzněla parádně vygradovaná „The Light And Shade Of Things“ a i taková „One“ byla sázkou na jistotu. Moc mi však nesedělo zařazení složitějších stařešin „The Ivory Gate Of Dreams: VII. Acquiescence“ či přídavkové „Monument“ na závěr, které právě díky občasné nečitelnosti působily oproti výše jmenovaným hřmotným hymnám úmorným dojmem. S otevřenou náručí bych místo nich uvítal zařazení libovolné písně z nové řadovky, která je na koncertní provedení jako dělaná.

FATES WARNING odehráli svou moravskou zastávku s velkým nasazením, téměř bez přestávky servírovali jeden pamlsek vedle druhého. Žádné instrumentálky sloužící jako berlička k vydechnutí pěvce nebyly na pořadu dne. Až jsem si kolikrát říkal, jak to může hrdlo Alderovo zvládnout. Nakonec zvládlo, ale nečekejte, že vás budu krmit pohádkami o tom, jak Ray zpíval jako Bůh. Nezpíval. Zpíval jako člověk. Při takto náročných partech se totiž velmi lehko stane, že se sklouzne maličko pod tón či že si v písních z devedasátých let bude nucen upravit pěvecké linky dle svých aktuálních možností. Přesto bojoval urputně, často na krev, a jeho naléhavost měla sílu byčí.

To Jim Matheos od začátku do konce s výrazem zkušeného hráče pokeru riffoval jako starý soustružník a co překvapilo především, pod heslem „Mládí vpřed!“ přenechal většinu sólových partů Michaelovi Abdowovi, nájemnému spoluhráči, který po celou dobu hrál s velkou jistotou. Krom toho také vokální prací vypomáhal v refrénech, což v minulosti, jak správně podotknul náš vzácný čtenář Mayak, nebylo běžné. O tuto úlohu se dělil s dalším protřelým matadorem Joeyem Verou, nejživelnějším mužem na pódiu, jenž krom úžasné prstolomné práci řádně procvičil mimiku a také ostatní svalstvo v tanečních eskapádách. A abych nezapomněl, Bobby Jarzombek za ohromnou bicí soupravou odehrál také velké vystoupení, jenž splňovalo nejvyšší nároky fanoušků Marka Zondera.

Suma sumárum dnes nebude nikterak složité. FATES WARNING jsou důkazem toho, že i kapela v letech může v malém klubu malé země vystřihnout úžasný koncert bez jakýchkoliv póz či okázalých řečí, jen prostřednictvím svého dokonale vytříbeného umu. Příště se tedy budu těšit na viděnou, ale prosím, už bez těch úvodních šaškáren.

Foto pouze ilustrační