Přiznám se, že do letošní novinky americké progmetalové stálice FATES WARNING jsem přehnaně velké naděje nevkládal. Po ne zcela přesvědčivém návratu „Darkness In A Different Light“, který nenaplnil velká očekávání, jsem zkrátka začal o tvůrčích schopnostech Raye Aldera a Jima Matheose mírně pochybovat. „Theories Of Flight“ je však ránou z čistého nebe. Ctí kořeny své tvorby a přitom přináší do zatuchlého progresivního rybníčku další čerstvý vítr. Aniž by se o to jakkoliv snažil.

„Theories Of Flight“ je totiž přesně deskou, jakou FATES WARNING potřebovali nahrát a jakou fanoušek progresivního metalu chce momentálně slyšet. Nepřeplácenou s potřebným hitovým zázemím. Takovou, jež nebude nutit k zívání nad honěním hmatníků a která se nebude topit k dlouhých intermezzích a klavírních etudách. Je to přesně to CD, které neposloucháte dvě útrpné hodiny jen kvůli nesmyslnému konceptu. Hrané pěkně od podlahy, přičemž stvořené tak, aby nepůsobilo buransky ani křečovitě hipsterky.

Úvod je jako z říše snů. Otvírák „From The Rooftops“ se rozjíždí v poklidu, aby se po dvou minutách stočil směrem riffovým serpentinám, z nichž vás vysvobodí až výstavní refrén. Právě síla refrénů je hlavní devízou nahrávky, což v plné nahotě ukazující následujíc tracky „Seven Stars“ a „SOS“, které se tutově zařadí mezi koncertní jistoty, jaké jsou „The Eleventh Hour“, „Point Of Wiev“ nebo „Another Perfect Day“. Melancholickou odbočku představuje monstrózní „The Light And Shade Of Things“, tedy jen na chvíli. Od třetí minuty kapela začne riffovat jako slavná METALLICA a strhne s sebou i Aldera frázujícího, jakoby mu z bránice vypadl sám mistr Hetfield. Nenechte se zmást, je to radost poslouchat, tím spíše, když celá píseň graduje grandiózním refrénem jako z časů „A Pleasant Shade Of Gray“.

Zdá se vám té chvály až moc najednou? Ano, může za to částečně snížené očekávání, může za to také fakt, že těch hluchých míst je zase pro jednou pramálo a celá deska je zkoncipována pečlivou dramaturgií. Je řádně tvrdá, optimálně moderní a dostatečně přitažlivá na to, abych na nějakou dobu zapomněl na starší počiny FATES WARNING.

Nemůžu však zapomenout na přínos ansámblu, který dodával nenapodobitelný matador za bicími Mark Zonder. Jeho další rozměr a především precizní hra s činely mi chybí i napodruhé, jakkoliv je Bobby Jarzombek skvělým řemeslníkem, který se svého úkolu zhostil s patřičnou profesionalitou.

Nechybí mi však radost z toho, jak deska nakonec dopadla a jak se FATES WARNING vrátili mezi elitu. V době, kdy většina progresivní scény tápá, přebírají otěže její pionýři, a tak to má být. Pokud jsem si minule zoufal nad tím, že kapela jen oprášila postupy a nechala krizi žánru dále žít, nyní mám pocit, že ji řeší vlastními prostředky po svém. Zbraněmi, které se vyvažují zlatem. Velkou dávkou melodií, tuctem nápadů a především soudností.