Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mnoho bolavého prožila v posledních letech kapela kolem Nicka Van Dyka. Nebyl by to ale principál a hlavní tahoun REDEMPTION, aby všechno prožité nepřetavil do vlastních představ o progresivním metalu, který by neměl urazit ani v roce 2018, tedy do nového materiálu. Dlouhá cesta směrem ke dni, světlu a lepším zítřkům tak může začít… a má nového vypravěče!
Největším překvapením je bezesporu nový muž za mikrofonem, neboť jím není nikdo jiný než mozek švédských EVERGREY Tom Englund. Překvapivé spojení, ale hned s prvními tóny jeho hlasu vám dojde, že volba to byla naprosto logická. Navíc, stejně jako v případě jeho předchůdce Raye Aldera, tady Englund nezní jako zpěvák EVERGREY, nýbrž REDEMPTION. Van Dyk má zjevně podobný dar jako Fin Zierler a díky svému vedení melodických linek je schopen i z jasně identifikovatelných hlasů dostat polohy, v nichž jsme je dosud neznali. Nový zpěvák tedy určitě funguje.
Budeme-li pátrat po změnách v obsaženém materiálu, mnoha se jich nedopátráme. Zjevně podle hesel, neopravuj něco, co funguje a ševče, drž se svého kopyta. REDEMPTION mohou zvukově znít aktuálně, největší inspirací jim však stále jsou především DREAM THEATER v dobách své největší slávy. Takový ten devadesátkový prog/power metal, však víte…
Nový materiál přichází v krátkém rozmezí dvou let od příjemného minulého zápisu „The Art Of Loss“, a tak by se člověk mohl obávat ztráty dechu a méně kvalitního materiálu, ale to se naštěstí neděje. Samozřejmě i aktuální nahrávka obsahuje slabší místa a obyčejnější položky typu „Little Man“, titulní skladby nebo třeba bonusu „Noonday Devil“, ale spíše než o nějaký odpad se tady jedná o příliš tradiční vedení skladeb, či hodně (v rámci diskografie i žánru jako takového) fousaté postupy nebo melodie. Á propós, REDEMPTION rozhodně nikdy nebyli a nebudou žádnými trendsettery, pokud se jim však povedou skladby jako „Impermanent“ s hitovým refrénem, povedená klipovka „Someone Else´s Problem“ nebo typicky mrazivá skorobalada „And Yet“, lze si jen pochvalně pobrukovat.
A tak vlastně záleží jen na tom, zda tenhle typ progu můžete nebo ne. Fanoušci REDEMPTION dostanou přesně to, co chtějí slyšet, s hlasem, na který nebudou mít žádný problém si zvyknout, navíc když většina z nich stejně poslouchá i Englundovu domovskou skupinu, protože stylově si jsou obě tělesa hodně blízká. Osobně mám na „Long Night's Journey Into Day“ oblíbené skladby, i skladby, které mi jen prosviští uchem. Přes jistou repetitivnost materiálu však rozhodně převažuje dobrý pocit. Však zkuste na vlastní slechy.
1. Eyes You Dare Not Meet In Dreams
2. Someone Else’s Problem
3. The Echo Chamber
4. Impermanent
5. Indulge In Color
6. Little Men
7. And Yet
8. The Last of Me
9. New Year’s Day (U2 cover)
10. Long Night’s Journey Into Day
11. Noonday Devil
12. Someone Else's Problem (radio edit)
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.
Melodický black metal nebo snad gothic metal za hranicí blackového běsnění? Někde v těch končinách se kapela pohybuje. „Ruminations“ se tváří jako první album, ale nedejme se mýlit. ONEIROS jsou jen nedávno přejmenovaní DARK DOOM z britských sklepení.
Willowtip není zrovna label, který by se specializoval na melodický BM. Poslouchá se to příjemně, leč chybí tomu výrazné záchytné body. LIMINAL SHROUD se pouští do skladeb s ambiciózním hracím časem, nicméně skladatelsky to zatím plně utáhnout nedokážou.
První poslech jako ok, ale až ten druhý pookřál a naplno odhalil, že toto je v zásadě hodně veselá parta, co si jede svůj speed/thrash s osmdesátkovým nádechem a bez vyječených falzetů. Jestli mohu někde užít spojení příjemný bigbít, tak je to právě tady!
Dva lidi, deset palců, necelých 14 minut, 25 tracků. Zábavný fastcorový nálet s powerviolence chuťovým ocasem a českými texty. Otyn v Davosu tomu dal široký chlupatý sound, takže to i s jednou kytarou zní jak závodní parní válec.
Noisyho tip trefuje v mém případě přímo střed terče. Tendlecten stoner rock já hodně můžu. Ty kytarové riffy rozkročeny mezi blues a vyhulenou psychedelii mi vysloveně dělají dobře a ta nenucená uvolněná atmosféra devadesátek vše korunuje ve skvělý celek.