OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako včera se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se nejvíce zaryly do paměti! Dnes tu máme PARKWAY DRIVE, MONO, GIJIRU, H2O, ABORTED, ANIMALS AS LEADERS a PLINI.
PLINI – za talent dne. Za instrumentální parádu. Za pohodovost. Za to že při koncertech očumují jiné chčijící kluky a navazují s nimi oční kontakty (a pak se tím ještě chlubí). Za jazzový circle pit.
ANIMALS AS LEADERS – za jeden z vrcholů dne. Za to, že se na sebe při koncertě smějí i mračí. Za souhru, která je nejen slyšitelná, ale i viditelná. Za integrály odslapované na kytary.
ABORTED – za death metalový nálet. Za to že jejich nový bubeník vypadá jako knihomol a hraje jako zbíječka. Za nejlepší death metal dne.
H2O – za melodičnost a písničkovost, která rozbíjela. Za nejbližší kontakt s lidmi. Za pozitivní energii, která donutila i zvukaře skočit šipku do lidí. Za funkční jednoduchost.
GOJIRA- za pochodovost. Za největší koncert dne. Za zvukový válec. Za to, že se publikum proměnilo v oceán plný nafukovacích ploutví.
MONO – Za instrumentální krásu. Za krvácející uši. Za gradace vedoucí do vesmíru.
PARKWAY DRIVE – za největší světelný park. Za ohnivou show. Za smutné zklamané oči Rudiho Ruse. Za les svtělných tyčí, který působil jako by v Jaroměři přistálo UFO.
Speciální dík za vegetariánskou uličku a skvělé jídlo Kabinetní Kantýny.
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.