OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Stejně jako včera se hlásíme přímo z místa dění a přinášíme šest dojmů, které se nejvíce zaryly do paměti! Dnes to vyhráli: ARCH ENEMY, NOD NOD, OBITUARY, VOIVOD, IRON REAGAN a CATASTROFY.
CATASTROFY – za zbojnický thrash. Za uniformovanou mafii se žlutým nápisem CATASTROFY, která okupovala první řady pod scénou od počátku dne. Za thrashový nášup bez skrupulí. Za to, že po nejistých FOX TERRITORY tomu dnes dodávají jistotu a nadhled. Za to že se o pivo podělí s fanoušky. Za circle pit na scéně i pod ní. Za pištovandalský feel.
IRON REAGAN – za výbornou hoblovačku. Za energii, která nabíjela. Za neurvalost. Za parádní plachtu za kapelou.
VOIVOD – za nejvysmátější koncert dne. Za dobrou náladu. Za to, že mi to staří pánové zase natřeli. Za metalový set bez zbytečných póz.
OBITUARY – za nejlepší death metal dne. Za parádní zvuk, který zabíjel.
NOD NOD – za pocity horkoštěstí, které mě polévali po celý jejich koncert. Za nejlepší zpěvačku. Za hnědé tóny. Za nejlíp zbustrovanou basu.
ARCH ENEMY – za to, že jsem si ještě včera nemyslel, že bych sem tuto kapelu vůbec kdy zařadil. Za nejlepší šou dne. Za průhledné bicí s ledpáskama. Za největší instalaci na scéně. Za parádní světla. Za největší dračici festivalu. Za její fosforeskující vlasy. Za to, že i Rudi Rus nadšeně zvedal paroháče k vlhnoucím nebesům.
A borec na konec je: BOHÚŠ
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.