INSCRIBED - Upon the Twisted Throne
Nejen působištěm (Florida), ale i stylizací loga se mladá parta INSCRIBED jasně hlásí k odkazu legendy ATHEIST. Je to ještě hodně surové, ale silná dávka neurvalosti a divokosti tomuhle debutu sluší.
BLACK SABBATH - Praha, O2 Aréna - 30. června 2016
Byl to ten slavný den, kdy k nám přijeli BLACK SABBATH. Naposledy. Tohle jediné slovíčko, dodané jen velmi nenápadně, má však ten nejultimátnější význam, jaký si jen lze představit. Až skončí tohle aktuální turné birminghamské čtveřice, nazvané výstižně „The End“, už nikdy nikdo na planetě Zemi neuvidí živě vystupovat skupinu s názvem BLACK SABBATH. Už nikdy se okolní vzduch nerozvibruje z živelného riffu nesmrtelné pecky „Paranoid“, už nikdy se okolo vás nápadně neochladí, když se ozve úvodní umíráček v eponymní hymně „Black Sabbath“. Už nikdy. Jiné hudební aktivity nejslavnějších ikon kovové historie asi vyloučit nelze, ale na další společný podnik pod hlavičkou Černého sabatu už bych skutečně nevsadil, třebaže se s oněmi „úplně posledními turné“ poslední dobou roztrhnul pytel. Samotný pražský koncert to koneckonců jenom dokreslil.
Nebyl špatný, samozřejmě, ale byl jednoduše takový méně oslavný, méně bilancující, než by asi měl být, skoro jako módní přehlídka, která toho s hudební kreativitou už moc společného nemá, jen je prostě důležité, aby se hvězdy na pódiu náležitě smály a ostatní přítomní se mohli chlubit faktem, že „tam byli“. Dovedností zejména pánů Iommiho a Butlera se tím ovšem nechci dotknout ani omylem, protože ty tam zkrátka byly, ale na druhou starnu, s nimi se prostě počítalo.
Předskakující RIVAL SONS jsem si v zcela naplněné O2 Aréně nechal ujít, neboť předkapelám na podobně velkých a významných koncertních akcích zkrátka moc nedůvěřuji, už jenom proto, že bývá nanejvýš sporné, jak ke své úloze přišly a kolik je to vlastně stálo. Na místo samé tak dorážím až v okamžiku, kdy je nad scénou zavěšena monstrózní plachta s nápisem hlavní hvězdy večera. Ta po pár minutách padá k zemi a odhaluje ten poklad, který máme všichni ve společném provedení shlédnout naposledy. Tedy přesně řečeno Ozzyho Osbournea, Tonyho Iommiho a Geezera Butlera (Bill Ward je v těchto souvislostech poslední dobou kupodivu něco jako sprosté slovo, které se nesmí říkat), neboť o vypůjčeného bicmena Tommyho Clufetose a klávesáka Adama Wakemana (který na pódiu ani nebyl pořádně vidět) tady samozřejmě úplně tak nešlo.
Úvod obstarala stejnojmenná klasika z nejklasičtějších, a i když bych si jí spíše představoval na samotném konci celého setu, musím říci, že zabodovala dokonale. Obecenstvo bylo rázem v nejvyšším nasazení a oslavné reakce nebraly konce. Kapela pak pokračovala v přehrávání těch nejosvědčenějších klasik, ovšem zůstávala u toho poněkud statická, zejména Ozzy se od svého stojanu moc nevzdaloval a držel se jej v klasické póze jako fráter kříže. Příjemným bonusem byly kamerové záběry, promítané na plochu za zády umělců, které zejména dále stojícím přibližovaly dění na pódiu a fajnšmekrům pak také detailně přenášely pohled na bezchybnou a zkušenou hru prstů obou strunobijců. A u Tonyho Iommiho to bylo ještě zajímavější, neboť tak byl veřejně odhalován jeho letitý handicap se zkráceným prostředníčkem a prsteníčkem na pravé (tedy v jeho kytarovém případě té důležitější) ruce.
Čas na oddech pro staré pány, který přišel spolu se skladbou „Rat Salad“, vyplnil svým sólem Tommy Clufetos a musím říct, že to byla jedna z nejpohlednějších bubenických orgií, kterou jsem kdy viděl. Však také z bubeníka stříkal pot na všechny strany, když se mohl znovu uchýlit k „obyčejnému“ tempu. V tu chvíli už šel ovšem koncert do finále a po skvělých číslech „Children Of The Grave“ a „Paranoid“ nastal onen opravdový, dopředu avizovaný KONEC.
Zřejmě v pravou chvíli, řekl bych, protože než se stát továrnou na peníze (mizerná černobílá trička s motivem kapely a turné bez nějakého kloudného nápadu bratru za 800,- Kč to jen potvrzovala), která si na svá bedra nakládá více, než zvládne utáhnout, bez jakýchkoliv ambicí na novou tvorbu, to je opravdu lepší odejít na vrcholu. A přesně tak to také BLACK SABBATH v Praze na konci června 2016, dva roky před svými padesátinami, udělali. Čas ukáže, jestli to bylo dobré rozhodnutí, já nicméně říkám, že bylo, stejně dobré, jako celý ten poslední koncert.
Setlist: Black Sabbath, Fairies Wear Boots, After Forever, Into The Void, Snowblind, War Pigs, Behind The Wall Of Sleep, N.I.B., Hand Of Doom, Rat Salad, Iron Man, Dirty Women, Children Of The Grave, Paranoid
Diskuse: 1 příspěvek
Diskografie
Forbidden (2024 Remix) (2024)
13 (2013)
The Dio Years (Best Of) (2007)
Greatest Hits (1970-1978) (2006)
The Best Of (2005)
Black Box: The Complete Original (1970-1978) (2004)
Megalomania Architect (2004)
The Sabbath Stones (Best Of) (1996)
Forbidden (1995)
Cross Purposes Live (1995)
Cross Purposes (1994)
Dehumanizer (1992)
Tyr (1990)
Headless Cross (1989)
The Eternal Idol (1987)
Seventh Star (1986)
Born Again (1983)
Live Evil (1982)
Mob Rules (1981)
Heaven And Hell (1980)
Never Say Die! (1978)
Technical Ecstasy (1976)
We Sold Our Soul for Rock & Roll (Best Of) (1975)
Sabotage (1975)
Sabbath Bloody Sabbath (1973)
Volume 4 (1972)
Master of Reality (1971)
Paranoid (1970)
Black Sabbath (1970)
DALŠÍ INFORMACE
DASKRA - Mountains Bleed In Autumn's Fire
Atmosférický black metal se stal doménou osamělých frustrovaných mužů, kteří svou nesnesitelnou tíhu bytí zhudebňují v melancholické odnoži původně extrémního žánru. DASKRA je zachmuřený Libanonec, ale vychází z evropských vzorů. Slušná deska.
BRUTAL ASSAULT 2026
Největší? Nejlepší? Nejsvětovější? Jasně, ty návraty z Josefova jsou pořád stejné, jak vámi ještě stále hýbe adrenalin. Ale tento ročník, jakože "bez headlinerů", to byla vážně jízda. Jízda s velkým J! Díky pořadatelům a za rok to čekám ještě o level výš!
INNER VITRIOL - Semper Tacui
Spojení dark metalu s progresí je celkem zajímavý model. V případě koncepčního alba Italů INNER VITRIOL je to hodně o vláčné melodice, přirozeně plynoucích strukturách a melancholii. Hostující Geoff Tate a Andy Kuntz jako bonus.
REDSHIFT - Down the Wire
Dystopický sci-fi příběh zaslouží náležitě košaté a žánrově pestré zpracování, tak to zřejmě cítí Britové REDSHIFT. Jejich brilantní progmetal tak čerpá z mnoha zdrojů a výsledkem je propracovaný koncept plný hudební barevnosti.
Druhý úplně poslední koncert RUNNING WILD
Jestli to, co RUNNING WILD předvedli na svém druhém úplně posledním koncertu letos na W:O:A, měl být fakt poslední koncert kapely všech dob, tak je snad dobře, že živě končí, protože takovou neúctu k fanouškům a vlastnímu repertoáru aby člověk pohledal.
KING DIAMOND bez Andyho LaRocque
Byl to příměr, kterým jsem kdysi komentoval padák pro Vlastu Henycha z TÖRR: jako kdyby KING vyhodil z kapely DIAMONDa. Nedávno však na základě reálných událostí zhořkl tak, až mám strach, jestli ještě vůbec někdy z dílny Krále vzejde něco kloudného.