To byla teda rychlost! Je to sotva pár měsíců, co se na pultech objevila vykopávka „1996 DEP Session“ a už tu máme novou nálož aktuálních fláků. Komerční úspěch asi inspiroval pana Iommiho natolik, že dal se starým parťákem opět hlavy dohromady, sedli a sesmolili nějakej ten bygbít (se Loužo tti vvvole, nevíš, jak se píše bygbýt? – pozn. ministra zemědělství). A pak že komerce škodí…

No, škodí. Po poslechu předchozí placky jsem nabyl velmi kladného dojmu a tak jsem se taky na novinku patřičně těšil. Moc se mi to nevyplatilo. A to i přes to, že seznam změn od posledně není rozhodně dlouhý. Album „Fused“ v podstatě navazuje tam, kde DEP končilo, nebo ještě lépe, protahuje ho o další desítku skladeb, které jsou jen shodou okolností vydány o půl roku později. Došlo sice ke změnám na postu bubeníka i producenta, ale jádro zůstalo beze změn. Iommi si pořád svéhlavě drhne své válcoidní riffy a Hughes k tomu překrásně zpívá a nedobře basuje. S basou jsem měl problémy už na minulém albu a nejinak je to i zde. Glenne, sakra vždyť ty to v sobě máš… akorát že pan kapelník to asi nedovolil vypustit na povrch. Basa je tedy opět všudypřítomná, ale ve skutečnosti taková nijaká. Jen aby byla. Iommiho kytara hobluje slušně, ale nedává si moc šanci ubránit se stereotypu. Riffy jsou to pravda zajímavé, ale není mezi nimi jediný, který by mě poslal do kolen. Lépe je to s občasnými sóly, které zní na Iommiho standart opravdu luxusně a v dnešní době Hammetů a Malmsteenů docela i neotřele. Ale to už to všechno bylo. A vůbec by to nevadilo, kdyby bylo to „všechno“ doprovázeno skvělými skladbami, což bohužel není. Většina alba totiž působí jako zažitá hard rocková rutina a nad průměr ji zlehka vytahuje jen vcelku zajímavě znějící „Grace“, pak solidně svižný rokec „What You´re Living For“, který bych čekal spíš jako otvírák celého alba. Trojlístek uzavírá skoro desetiminutová „I Go Insane“, působící opravdu občasně trochu šíleně. Ale to je všechno. A i to je občas docela nic moc. Mistři pro tentokrát úplně vypustili epické monumenty jako byly „From Another World“, nebo „It Falls Through Me“ z minulé desky a to je velká škoda. Jsou tu sice nějaké črty... ale darmo mluvit. Album je na můj vkus zbytečně tvrdé a nebezpečně svéhlavé. Občas ho sice odlehčí akustika, nebo lehký podmaz kláves, ale celkový dojem to ani zdaleka nezachraňuje.

Přesto bych se ho ctitelům hardrocku a hlavně BLACK SABBATH odvážil doporučit. Osobně si sice myslím, že je předchozí deska citelně lepší, ale už kvůli skvělému zpěvu Glenna Hughese se jeho poslech rozhodně vyplatí.