DEAD CONGREGATION neměli před vydáním svého druhého full length alba „Promulgation Of The Fall“ vůbec snadnou pozici. Od kapely, jež před šesti lety vydala ceněnou sbírku „Graves Of The Archangels“, jeden z nejvýraznějších old schoolových zpěvníků poslední dekády, se čekaly věci z kategorie vysoce nadstandardních. Ostatně, debutová deska DEAD CONGREGATION stála v popředí zvýšeného zájmu o starý dobrý „obscure“ US death metal, jenž na začátku let devadesátých s úspěchem praktikovalo zejména stylotvorné duo z New Yorku - INCANTATION a IMMOLATION.

Osobně je mi současná retro death metalová iniciativa vcelku sympatická, především pak díky produkci australské školy, která na tomto poli hraje jednu z dominantních rolí, zejména pak pro svůj extrémní, nekonvenční, ale zároveň inovativní přístup (jakkoli je to v tomto vysoce konzervativním žánru náročné). Na druhou stranu je fair dodat, že vlna zájmu o archetypální USDM sebou přinesla i spoustu otravného, nudného balastu v podobě druholigových kapel, které bez jakékoliv přidané hodnoty neúnavně převařují zásadní stylové slabikáře typu „Dawn Of Possession“, „Mental Funeral“, „Mortal Throne Of Nazarene“ a nebo třeba „Supreme Evil“. To však není případ DEAD CONGREGATION - ač je athénské kvarteto žánrově velmi pevně spjato zejména s INCANTATION, a to především v jejich památné éře s Craigem Pillardem u mikrofonu - nedá se v žádném případě považovat za nějaký průhledný NYDM worship. Řekové sice respektují striktní stylové normy definované na počátku devadesátek, nicméně na ně nenápadně a zároveň velmi efektivně navěšují ty současné, „moderní“ (narážím zejména na využití atonálních, techničtěji laděných pasáží).

„Graves Of The Archangels“ bylo především o riffech. Monumentálních, tučných, ale zároveň nečistých a živočišných kytarách. „Promulgation Of The Fall“ lze v tomto ohledu považovat za překvapení, neb sbírka disponuje čistší, na stylové poměry poměrně vyleštěnou produkcí, což je tak trochu v kontradikci se současným žánrovým směrováním, jenž přeci je tíhne směrem ke zkreslenému, špinavému a co nejvíce „potemnělému“ zvuku. Osobně to nevnímám úplně pozitivně, neb druhá deska DEAD CONGREGATION tím zčásti přichází o onu specifickou, negativní atmosféru, která doslova prostupovala každým tónem „Graves Of The Archangels“. S trochou nostalgie vzpomínám na dech beroucí nástup v podobě plíživého intra „Martyrdoom“ nebo na monstrózní osmiminutový titletrack, až po krk zabředlý v černém, neproniknutelném a po síře zapáchajícím bahně. Nic tak intenzivního na „Promulgation Of The Fall“ nenajdete, syrová a nespoutaná stránka projevu DEAD CONGREGATION ztratila na síle.

„Promulgation Of The Fall“ je na old schoolové poměry nadstandardně komplexním albem. Řekové znovu sází na výrazný, masivní riffing („Schisma“ nebo „Serpentskin“ jsou v tomto ohledu přímo ukázkové), leč i přesto se nemohu ubránit dojmu, že „Graves Of The Archangels“ byla po této stránce sbírkou o maličko silnější. Pochvalu sklízí táhlé, pochmurné doom metalové předěly (znovu „Serpentskin“ i „Schisma“), ze kterých doslova čiší plesnivý odér starých INCANTATION, ASPHYX a nebo třeba i DEMILICH. Osobně mě těší, že DEAD CONGREGATION ani tentokrát neopomněli zařadit techničtější pasáže, zvláště pak vítám občasné disonantní záblesky. Osobně se domnívám, že na tomto poli by DEAD CONGREGATION měli zajít ještě dále a začít pomalu ale jistě rozvazovat ono stále příliš těsné pouto se svými NYDM vzory. Taková debutová deska ALTARS, „Paramnesia“, je v tomto ohledu mnohem, ale mnohem dále. Stranou nezůstanou ani milovníci vyloženě chytlavých melodií, jejich srdce zaplesá zejména při „Immaculate Poison“ nebo třeba při úvodní „Only Ashes Remain“. Jaký to rozdíl oproti temnému a odtažitému debutu, na kterém jste o líbivou kytaru skoro nezavadili. Dalším oživením jsou severskou školou inspirované black/death metalové pasáže (nemyslím jen standardní žánrový tremolo picking), přičemž riff ála BLOT MINE v závěrečné položce „From A Wretched Womb“ je opravdovou třešničkou na dortu.

Je hodně znát, že DEAD CONGREGATION neproleželi posledních šest let někde ve stínu olivových hájů se sklenicí ouza v ruce, nýbrž na sobě tvrdě dřeli kdesi v přítmí zkušebny. Pro autora těchto řádků je „Promulgation Of The Fall“ velkým překvapením, čekal jsem příklon k ještě větší syrovosti a neučesanosti a místo toho dostal pestrou, nablýskanou a s velkým citem pro detail poskládanou desku. Old school pro rok 2014.