Není to tak dávno, co jsem se zde rozplýval nad schopností finské metalové scény dolovat stále nová a nová jména, pomáhající uchovat plamen z pochodně jménem doom metal. V případě recenzovaných HALATAR se jednalo spíše o jeho jemnější melancholickou formu, zatímco (momentálně) pětice HOODED MENACE se pohybuje přesně na opačné straně pomyslného žánrového spektra.

Je tomu již nějaký pátek, kdy se svými prvními nahrávkami přihlásila o slovo. Od těch dob má skupina na kontě již slušný zástup nahrávek, z nichž si největší díl ukrajují různá EP a splitka. Teď však Finové po třech letech přicházejí s další řadovkou, jež slibuje patřičnou porci zemité metalové muziky. Prostě přesně v intencích toho, na co jsme si od nich už v minulosti (tak rádi) zvykli.

Změny jsou tedy jen více-méně dílčího charakteru. Žánrové uchopení je totiž i nadále ještě pevnější než soudružský stisk rukou. Inklinace ke staromilství byl, je a zdá se, že bude i nadále základním stavebním kamenem existence kapely. Taktéž vložit nejdelší skladbu hned na úvod alba lze už považovat za součást koloritu prezentance těchto Finů.

Stopáž vůbec je prvkem, na kterém se rozhodně nešetří. Většina skladeb přesahuje délku 6 minut, což na druhou stranu vzhledem k faktu, že HOODED MENACE jedou v doom metalu staré školy, asi nepředstavuje až takové unikum.

A když říkám staré školy, tak tím myslím echt staré školy. Existence této skupiny nebyla nikdy o bůhvijakém objevování a vězte, že toto se tedy rozhodně jen tak nezmění. Od prvních tónů je nad slunce jasné, že se bude zkoušet tisící první varianta tisíckrát předtím vyzkoušeného. Že na to Finové mají stále dostatek tvůrčích sil a sebevědomí, dokazuje hned zkraje již zmiňovaná úvodní, více než 10 minut trvající kompozice „Sempiternal Grotesqueries“.

Tupě znějící bicí nás vrátí někam do doby „Tales From The Thousand Lakes“ a celková záhrobní atmosféra snad ještě o pár let v historii dále. Skladba nešetří na dynamice (o té zvukové bohužel nemůže být tradičně příliš řeči) a díky tomu svoji velkorysou stopáž „zkracuje“ poměrně častými změnami temp a melodických linek. Patřičně znějící vokál pak dotváří stylovou, snad až morbidní, či chcete-li hororovou atmosféru.

Silně hnilobný feeling se pak nese celou plochou alba, avšak z útrob rozkládající se zdechliny se často vymrští životodárné zárodky tvořené četnými kytarovými sóly. Jejich načasování a dávkování je velmi účelné a v pravých chvílích pomáhající mírnit účinky této zkásonosné kolekce. Ta si ve svém smrtícím pojetí často vypomáhá i různými „výpůjčkami“ ze (jak jinak) staromódně znějícího smrtícího kovu, díky čemuž je pak výsledný dojem pro ucho bažící po starých dobrých metalových tradicích více než uspokojivý.

HOODED MENACE na svém dobře fungujícím modelu evidentně nehodlají nic zásadního měnit. Ono by to bylo v této chvíli i dost unáhlené, neboť zcela evidentně mají na tomto poli ještě stále hodně co říct. „Ossuarium Silhouettes Unhallowed“ v tomto směru není žádnou výjimkou a představuje v diskografii finské kapely další více než důstojný zářez. Tohle je zkrátka další výborný příklad alba z kategorie „Nic nové pod sluncem“. Komu to ale k...a v tomto případě vadí?