Když v roce 2011 ohlašoval Leif Edling album „Psalms For The Dead“ jako úplně poslední v diskografii jeho životního díla CANDLEMASS s tím, že odteď už se kapela bude věnovat výhradně občasnému živému hraní, bylo celkem jasné, že u tohoto prohlášení dlouho nezůstane. Vždyť kdo by také proslulému švédskému umělci a duchovnímu otci téhle žijící doommetalové legendy (která byla dokonce vloni v hlasování prestižního magazínu Sweden Rock Magazin zvolena za největší švédskou hard rock/metalovou skupinu všech dob) uvěřil, že se mu chce na odpočinek, když je mu „teprve“ padesát?

Nejspíš jen bloud a třasořitka, který nikdy neslyšel, kolik krásy a hloubky je obsaženo v pravém „candlemassovském“ riffu, těžkém a systematicky pomalém jako balvan drtící všechny ostatní zvukové vjemy rozptylující od jeho nerušeného poslechu.

„From The Branches Lovers Hang
One Way Trip To The Promised Land
Side By Side And Hand In Hand
Nobody Knows If Dreams Were Found“ („Boneflower“)

Projekt AVATARIUM proto na sebe nenechal dlouho čekat a krátce poté, co se v září loňského roku představil s EP „Moonhorse“ (obsahujícím i symbolickou předělávku BLACK SABBATH „War Pigs“), došlo i na regulérní dlouhohrající debut, který už do vínku nedostal žádný další název. Leif Edling se na něm obklopil kytaristou Marcusem Jidellem, klávesákem Carlem Westholmem, bubeníkem Larsem Sköldem (TIAMAT) a dosud víceméně neznámou pěnicí Jennie Ann-Smith, která ovšem, slovy filmového producenta řečeno, hraje druhou hlavní roli.

V té první se samozřejmě leskne sám doomový velmistr, který si, jak je jeho dobrým zvykem, vzal na bedra nejen čtyři tlusté dráty, ale rovněž veškerou hudbu a texty, co jich jen v necelých padesáti minutách „Avataria“ naleznete. A je to pochopitelně především o vyvolávání starého dobrého ducha CANDLEMASS, který nicméně ve spojení s vokálem Jennie Ann-Smith dostává nový, odlehčenější výraz, do slova a do písmene přeplněný jejím lehce melancholickým a zároveň krásně melodickým zpěvem.

Zůstáváme však stále spolehlivě na metalovém poli a to je myslím to, co činí nahrávku tak lákavou, zejména ve chvílích, kdy se Leifovi daří napsat skutečně silné kusy s mimořádně vyvedenými riffy. A že se mu to daří téměř pokaždé ze všech sedmi položek alba, je prakticky celý jeho hrací čas plný opravdu prvotřídního, poněkud netradičně jemně a smyslně naladěného doom metalu, sem tam důmyslně odkazujícího i na sedmdesátá léta. Mých osobních favoritů je hned několik (mezi nimi zejména „Boneflower“ a „Bird Of Prey“, nepostrádající patřičné napětí, jež je ještě více našponováváno tahavým tempem a krásně mrazivými texty), ale nepochybuji o tom, že objektivní předpoklady pro zaujetí mají i ty skladby, které zrovna mně do ucha úplně nezapadly (tedy „Tides Of Telepathy“ a „Lady In The Lamp“, abych byl v tom skromné výčtu položek alba konkrétní).

„Avatarium“ je tedy určitě přesnou trefou do zhoubného, která potěší o to víc, oč je výsledkem právě z dílny Leifa Edlinga alias skladatele, který toho má evidentně ještě hodně co říci. V jeho světle bych se pak rozhodně nebránil nějakému tomu živému koncertnímu provedení, které by v případě festivalů mohlo být o dvojitém potěšení, neboť tak jako třeba na letošním Roadburn Festivalu v holandském Tilburgu by na jednom pódiu při jedné příležitosti mohli stanout nejen AVATARIUM, ale i CANDLEMASS, přehrávající pro letošek živě kompletní album „Ancient Dreams“…