Když druhé řadové album projektu, respektive už vlastně regulérní kapely AVATARIUM „The Girls With The Raven Mask“ vycházelo v říjnu loňského roku, vypadalo to, že jeho duchovní otec Leif Edling se už ve svém boji s únavovým syndromem dostal z nejhoršího. Krom zmiňovaného alba se totiž začalo hovořit i o plánech na oslavy třicátin jeho domovského spolku CANDLEMASS, nahrávání nového EP a nějakém tom koncertování navíc.

Žel, podle posledních zpráv to však není s Leifovou nemocí úplně nejjednodušší, a tak se ještě nejspíš nějaký ten pátek budeme muset spoléhat především na jeho studiovou tvorbu (v současnosti ji, mimochodem, doplňuje i další mistrův projekt THE DOOMSDAY KINGDOM), která ovšem naštěstí nepodléhá žádným světským slabostem a nemocem a je spolehlivá a pevná jako židovská víra.

Ale zpět k AVATARIUM. Komu se líbil bezejmenný debut téhle prohnilé metalové sebranky, bude v případě novinky nejspíš znovu navýsost spokojen. S Edlingovými riffy a čarokrásným vokálem Jennie-Ann Smith se totiž opět ocitáme v mrazivě podmanivé atmosféře pomalého metalu, jenž je protentokráte ještě více probarven melodickými motivy, dýchajícími náladou a příchutí sedmdesátých let minulého století. A celé to pak má znovu převelice podmanivý efekt, v jehož rytmu se dá velmi, ale opravdu velmi lehce ztratit.

Jako třeba když se odpíchne bezvadný motiv úvodní, titulní pecky, podkreslený mohutnými hammondkami a Jennie-Ann Smith se předvede v celé své hlasové kráse. Hotová kráska a zvíře uprostřed divokého tance v temném hrádku ztraceném kdesi v srdci lesní pustiny. Podobné obrazy vám pak naskakují i během dalších skladeb, ať už je to rybářská bárka sevřená vodním masivem uprostřed rozbouřeného oceánu („The January Sea“), romantická večeře pro dva při svíčkách v márnici („Pearls And Coffins“) anebo třeba temná, bezhvězdná noc na šibeničním vrchu („The Master Thief“).

Samozřejmě, sympaticky se nám z toho tu a tam zlehka a nenápadně vynoří také neodmyslitený motiv ála CANDLEMASS, aby se zase vzápětí schoval a nechal vyniknout zpěvaččině umu a klávesovým variacím, které především činí markantní rozdíl mezi oběma skupinami. To ale není vůbec na škodu, už jenom kvůli tomu, že tato „čistě náhodná“ podobnost je v případě Edlingova autorského rukopisu synonymem poctivého a smyslného hudebního projevu.

„The Girl With The Raven Mask“ tedy jednoznačně navazuje na kvality svého předchůdce a přináší další porci výtečných metalových chmur, které vás přes svůj jednoznačný příklon k typické melancholii především zahřejí u srdce. Více takových, mohu k tomu jen dodat, více takových, co v dnešní uspěchané (a chce se mi napsat post-) metalové době dokáží podobným způsobem zpomalit a promítnout do své produkce také duši.