Dveře. Dveře do zkázy. S rukou na jejich klice lze jistojistě prožít takové vzrušení, jaké se široko daleko jen tak nenabízí. Nejen proto, že už jen samotná představa ta nějakých takových dveří, které by doopravdy mohly stát mezi člověkem a jeho záhubou, je dozajista velmi zneklidňující, ale zejména proto, že zrovna za těmihle konkrétními se odvíjí předlouhá cesta do hlubin melancholikovy duše, cesta, kterou černým uhlem na zaprášené plátno dávno mrtvého umělce načrtli slovutní CANDLEMASS, švédští praotci nejpomalejšího z metalů.

Už je to dlouhých sedm let, co se tahle slavná kapela naposledy ozvala z dlouhohrajícího alba. „Psalms For The Dead“ bylo původně avizováno jako nahrávka, s níž se parta kolem ikonického baskytaristy a skladatele Leifa Edlinga měla definitivně rozloučit se svojí studiovou tvorbou. Za mikrofonem tehdy ještě stál americký pěvec Robert Lowe, jenž se tak podepsal hned pod tři alba stockholmské hrající legendy, z nichž to poslední, právě jmenované, bylo jistě nejlepším.

Věci se ale měnily a změnily a tak dnes, v roce 2019, je všechno úplně jinak. Loweho v následujících létech nejprve živě a posléze i studiově nahradil dlouholetý přítel kapely a harcovník švédské metalové scény Mats Levén, s nímž CANDLEMASS stihli vydat dvě EP, výborné „Death Thy Lover“ a trošku slabší „House Of Doom“. To vše už ovšem dávno v době, kdy právě Leif Edling podle všeho trpěl chronickým únavovým syndromem, z něhož se nakonec vykřesal až někdy v loňském roce.

S uzdravením se mu však evidentně vrátila i chuť tvořit a to ne ledajaká – v září stejného roku kapela oznámila návrat svého úplně prvního zpěváka Johana Längqvista, podepsaného pod legendárním debutem „Epicus Doomicus Metallicus“ (jenž si takto dal u mikrofonu v CANDLEMASS pauzu předlouhých dvaatřicet let) a spolu s tím i nové album, jež se mělo stát dvanáctým v diskografii skupiny.             

Stejně jako nyní posluchač stáli v tom okamžiku CANDLEMASS nepochybně také před dveřmi velmi podobnými těm z názvu novinky. Ustojí všechno to očekávání, které se po obnovení někdejší slavné sestavy a hromadě času uplynuvšího od posledního řadového alba muselo nepochybně nahromadit?

Odpověď na tuhle otázku jsem v sobě hledal dlouho, předlouho. Protože ať už měla být jakákoliv, tohle jsou prostě CANDLEMASS, rozumíte, TI CANDLEMASS. Ale málo platné, musím říct, že extáze se oproti všem očekáváním nekonala. Jakoby Leif Edling rozmělnil a vyčerpal své pověstné nápady v souběžně budovaných projektech (naposledy třeba AVATARIUM nebo THE DOOMSDAY KINGDOM) a „The Door To Doom“ tím pádem ani nebylo napsáno za všech výše popsaných okolností, ale jen a pouze někde mezi alby „King Of The Grey Island“ a „Death Magic Doom“. Což, jak už jsem naznačil, rozhodně nejsou nejvýstavnější kousky celé diskografie kapely.

Z jejího projevu se tudíž místy vytratily skladby napsané v duchu její nejlepší tradice a nahradily je nevýrazné či méně výrazné kusy, které sice vpřed náležitě pomalu popostrkuje učebnicově valivá kytara, ale žádnou zásadní závrať od toho tedy nečekejte. Ani „Under The Ocean“ a ani kompletní trojice závěrečných songů nahrávky tak příliš nedisponují klasickým plamínkem nakažlivosti a album by se bez nich jistě obešlo. Ještěže alespoň v jeho zbytku CANDLEMASS dokážou dostát své pověsti a zahrají jaksepatří, s citem pro věc a náležitou fazónou. Otvírák „Splendor Demon Majesty“ je proto jednoznačně nejlepším kusem alba ve všech směrech, „Bridge Of The Blind“ zase moc pěkně procítěným akustickým kouskem, při němž vám díky Längqvistově vokálu před ušima naskočí lecos ze vzpomínaného debutu, a „Astorolus – The Great Octopus“ a „Death´s Wheel“ pak klasickými doomovými fláky, jimž nechybí nic z typické živelnosti kapely a jejího pověstného tahu na chrám zkázy.

Představoval jsem si tedy tuhle vzácnou chvíli doprovozenou o mnoho dokonalejším soundtrackem, ovšem k němu má „The Door To Doom“ naneštěstí poněkud daleko. Jasně, k legendám se nečuchá, ale já si prostě nemůžu pomoci. A nezakrývám, že takovýhle výkon (přes ony povedené okamžiky – a zaplaťpánbů za ně!) podle mě zkrátka a dobře není úplně hoden jména CANDLEMASS. Tak snad ještě dojde na výrazný koncertní reparát a pak by třeba hoši mohli zkusit otevřít ještě jiné dveře. Byly by totiž, jen tak mimochodem, třinácté v pořadí...