Už když jsem si vychutnával vynikající předchozí album „Hunted“ z roku 2016, nevěděl jsem se rozhodnout, jestli mám tu čest s výbornými apoštoly časů v hudbě ne zas tak dávno minulých anebo jsou američtí KHEMMIS jedním z proudů metalové moderny, plně respektující své kořeny. Nedokázal jsem si uspokojivě odpovědět a popravdě mi to příliš nevyjasní ani jejich letošní, v pořadí již třetí album.

„Desolation“ na svého staršího brášku plynule navazuje a viděno kritickým pohledem, příliš mnoho nového nepřináší. Doom metal staré školy, plný temných kytarových riffů a heavy melodiky je něčím, co v provedení tohoto kvartetu z města Denveru funguje na velmi atraktivní bázi a co je evidentně produkováno od srdce a s citem pro detail. Koncept, který se na druhém albu podařilo rozpracovat do skvělé kolekce perfektně šlapajících písní, nepostrádajících jak výborné nosné motivy jednotlivých skladeb, tak ani atmosféru a nápětí.

V tomto trendu se nese i letošní novinka, která hned prvním poslechem ukázala, že onen koncept ještě nabízí dostatek tvůrčích impulzů. Zdvižený prst varující před jeho vyčerpáním tam už někde v dáli lze zahlédnout, ale Američané zároveň dokazují, že energie, chuti a schopností na vyklouznutí z této pasti by mohli mít dostatek. Jejich muzika totiž i letos zní velmi svěže a kreativně. Melodiky je snad ještě o ždibet více a stejně tak hejvíkovských kytar.

Co ale hlavně nechybí, jsou silné a pod kůži se vrývající melodické linky. Každá ze šestice zde zastoupených kompozic jich nabídne hned několik. Jejich velkorysé stopáže jim k tomu koneckonců nabídnou patřičný prostor a když by ani to nestačilo, soustředěný výkon Phila Pendergasta zůstává další neochvějnou jistotou. Jeho procítěný zpěv v sobě nese široký rejstřík emocí, avšak ani na moment neupadá do bahna patosu a přepjaté teatrálnosti. Což vzhledem k faktu, že v takto rozehrané hře je riziko nemalé, dokazuje zkušenost a vyzrálost tohoto kvartetu. A samozřejmě vytříbený cit pro takovou muziku a stejně tak pro pečlivou stavbu skladeb a časování toho či onoho motivu.

Platí to ve větší či menší míře pro každou z šestice skladeb, pokud bych ale měl vybrat nějakého kandidáta, tak bych asi volil tu s pořadovým čísle 3 - „Flesh To Nothing“. Našlapaný úvod obstarají šťavnaté, lehce sludgemetalové, kytarové riffy. Rozjeté střední tempo zpomalí v zad(oo)umaném refrénu a když se tento tradiční mustr stihne unavit, KHEMMIS přiloží několik dalších polínek a skladbu i s přispěním kontrastního skřehotavého vokálu a líbivého sóla nakopnou do finále, za nímž za zvuku španělské kytary definitivně padá opona.

Moc rád bych na tomto místě ještě rozvinul svoji myšlenku z úvodu, týkající se nepříliš velikého progresu mezi druhou a třetí deskou této dobře rozběhnuté kapely, ale kvality té letošní prostě hovoří jasně. KHEMMIS to zkrátka mají zmáknuté na výbornou. Jejich moderní pojetí hejvíkem načichlého doomu; a klidně k tomu přidejme i pár dalších vlivů, prostě snese veškerá přísná kritéria a je vcelku jedno, jestli jejich produkci lze nazývat staromilskou či nikoliv. Ty písně totiž zní skvěle a sebevykrádání ani na této nahrávce rozhodně není relevantní téma. Dále už není co řešit!