OBSCURA - A Sonication
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Heleď, já vůbec nevim, jak to ti Švédi dělaj. Už jsem to asi někde psal, ale pokaždý, když někdo pod modrožlutou vlajkou vezme do ruky kytáru, je zaděláno na něco parádního. A je jedno jestli hraje metal, hardcore nebo jako v tomto případě vychlastanej rock’n’roll říznutej křupanským country a obalenej bluesovým kouřem. Jak to jen popsat? Je to špinavý jak texaská republikánská politika, je to cítit zahnívajícím Nickem Cavem a foukačka tomu občas dodá příchuť westernových kořalek. Ale nenechte se zmást! Můj otec poslouchal country a já tenhle styl nenáviděl, takže v tomhle musí bejt mnohem víc! Nebo stárnu a začínam bejt stejnej jako von. Možná se mi to vždycky líbilo a byl to jen mladickej vzdor.
„Geniální vychlastanej rock’n’roll, říznutej křupanským country a obalenej bluesovým kouřem.“
V každým případě tohle je písničková esence naprosto geniálního americkýho vidlorocku a pokud na vás byli MURDER BY DEATH vždycky moc změkčilí a obsahovali málo pravověrnýho rock’n’rollu, tak si dejte tohle. To, jak se tu kouzlí s opilýma náladama a hudební kocovinou, je neopakovatelný. Jakoby TRANSWAGON byli neustále naložení v lihu a dokázali zhudebnit všechny stránky alkoholismu, protože je znají lépe než sami sebe. Od sebelítostivých chvilek nad ránem, kdy vám lahev pomalu vysychá, až po agresivní frajerský opojení, kdy musíte vymlátit celou hospodu, protože tamten týpek prej řek něco špatnýho vo vaší matce. Švédi šlohli podstatu venkovskýho rocku ze států a udělali to geniálně.
8 / 10
Slušné album, které ale nijak neohromí, obzvláště při srovnání s některými minulými počiny skupiny Steffena Kummerera, který prostě neumí udržet stabilní sestavu. Ale špatné to není. Stále je to technicky nadupaný death.
Švédsko - země (taktéž) hard rocku zaslíbená. Stockholmská kapela patří k jeho mladším představitelům a na své třetí desce rozvíjí koncept předchůdců. Sedmdesátkami ovlivněný šťavnatý rockec, kterému vévodí ženský vokál a zručná instrumentace. Fakt baví!
Řečtí veteráni nejsou zrovna z výkladní skříně death/black melodického helénského metalu (na to tam mají zařízené jiné kádry) a album "Children Of Eve" přesně dokládá proč - tenhle "posluchačsky přátelský" tvrdý metal nepřináší pražádnou přidanou hodnotu.
Již předchozí album "Aria" u mě bodovalo pro technicky pojatou death šikovnost a zdravou dávku okázalosti, kterou Američan Alex Haddad na svém projektu předváděl. I další ještě o kus košatější, pompéznější a orchestrálně bohaté album má své kouzlo.
Extrémní podoba funeral/sludge doom metalu, debutové album německé kapely. Tahle nahrávka je jako zatuchlá, zahnívající stoka protékající opuštěným hřbitovem, která teče pomalu, velmi pomalu. Dá se do toho dostat, ale trvá to.
Italové a power metal bývá ošemetná záležitost. Ale tohle se i díky progresivní košatosti a vokální variabilitě příjemně poslouchá, a snad i proto, že mi to místy připomnělo umění starých EVERGREY.
Debutové album kapely, kde kytaru a mikrofon trápí Shelby Lermo z NAILS. Je to větší špína, hlouběji ponořené do bahna prašivého death metalu a také patřičně neotesané. Dojem trošku "kazí" krystalická produkce. Jinak ovšem rubanice bez dalších výhrad.