Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V nádherné porevoluční době, když se kromě hranic otevíraly i cesty, kterými k nám proudily i nahrávky zahraničních interpretů do té doby neznámých, bylo opravdu z čeho vybírat. Ať šlo o jakýkoliv žánr, tak prakticky vše bylo pro nás nové, neokoukané a zajímavé.
Jedním z nejpopulárnějších žánrů té doby bylo bezpochyby „grunge“, které k nám vtrhlo s velkou intenzitou a kapely jako NIRVANA, PEARL JAM, nebo SOUNDGARDEN byly mezi mladými rázem jedny z nejoblíbenějších. V závěsu za nimi se hlásily o nové fanoušky i skupiny, které k této nové vlně vyloženě nepatřily, nicméně s ní byly hudebně dost natěsno provázány.
Typickými představiteli byli i recenzovaní SONIC YOUTH, kteří byli sice od Seattlovské scény zeměpisně dost vzdáleni (pochází z New Yorku), ale i tak byl jejich vliv na tamní seskupení patrný. V roce 1992 si to přihasili na scénu s albem „Dirty“, které bylo pro mě osobně první a dost intenzivní setkání s jejich tvorbou.
Pokud bych měl nějak shrnout to, čím si mě, coby začínajícího puberťáka, tato deska (resp. kapela) získala, musel bych upřímně přiznat, že ta první fáze obdivu nezačala ani tak kvůli hudbě samotné, jako spíš díky image hudebníků, která mi v tu dobu přišla neuvěřitelně zajímavá a ve srovnání s již zmíněnými kapelami se mi líbil i ten fakt, že SONIC YOUTH nebyla tak provařená značka. NIRVANU, nebo FAITH NO MORE poslouchal skoro každý, zatímco SONIC YOUTH byla kapela „pro znalce“. Díky klipům ke skladbám „Youth Against Fascism“, „100%“ a „Sugar Kane“ jsem se rozhodl „Dirty“ bezpodmínečně obstarat a po důkladném poslechu mi začaly imponovat i jiné věci, než skejťácké čepice baskytaristky a fakt, že kytarista jezdí hůlkou po hmatníku a vyluzuje díky tomu neobvyklé tóny.
Skladby na desce oscilují mezi neurvalými, agresivními a špinavými kousky jejichž autorem je povětšinou Kim Gordon, přes posluchačsky široce přijatelné singly (hlavní autor Moore) a rozmáchlé melancholické eposy, kterých je sice nejméně, ale mě osobně právě tyto písně „přivrtaly“ k desce definitivně. O „Theresa´s Sound-World“ mohu i dnes, i když jsem posluchačsky již úplně někde jinde, prohlásit, že výraznou měrou přispěla k formování mého hudebního vkusu, respektive mých nároků na hudbu a míru její náladotvornosti. Tento song považuji zároveň za nejlepší z celé nahrávky.
Ze všech obsažených písní je patrná záliba kapely v experimentování a nekonformním pojetí hraní. Prakticky nikde se neopakují a každá sloka, každý refrén je při opakování zahrán jinak než v předchozím případě. Nádherná syrovost a pestrost, žádné kudrlinky kolem, prostě poctivá hudba až na dřeň. To je to, co dělalo „Dirty“ zajímavým tehdy a funguje to i dnes, po dvaceti dlouhých letech.
1. 100%
2. Swimsuit Issue
3. Theresa's Sound-World
4. Drunken Butterfly
5. Shoot
6. Wish Fulfillment
7. Sugar Kane
8. Orange Rolls, Angel's Spit
9. Youth Against Fascism
10. Nic Fit
11. On the Strip
12. Chapel Hill
13. Stalker
14. JC
15. Purr
16. Créme Brûlèe
Diskografie
The Eternal (2009) Rather Ripped (2006) Sonic Nurse (2004) Murray Street (2002) NYC Ghosts & Flowers (2000) A Thousand Leaves (1998) Washing Machine (1995) Experimental Jet Set, Trash and No Star (1994) Dirty (1992) Goo (1990) Daydream Nation (1988) Sister (1987) EVOL (1986) Bad Moon Rising (1985) Confusion Is Sex (1983) Sonic Youth (1982)
Čo napísať? SONIC YOUTH vydali lepšie albumy zopár rokov predtým aj desať rokov potom. "Dirty" vo svojej dobe (chvalabohu) nezaznamenal ani veľký komerčný úspech ako odpoveď na senzáciu NIRVANY a jej "Nevermind", čo zase sklamalo ambiciózneho vydavateľa. Aj napriek tomu ide po dvadsiatich rokoch o viac než dobrý spôsob, akým sa dá zoznámiť s tvorbou práve mlčiacej legendy, ak ste to doteraz neurobili, a dostať sa až k epizódam, kde bola jej tvorba viac na hrane, intenzívnejšia a inovatívnejšia.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.