V nádherné porevoluční době, když se kromě hranic otevíraly i cesty, kterými k nám proudily i nahrávky zahraničních interpretů do té doby neznámých, bylo opravdu z čeho vybírat. Ať šlo o jakýkoliv žánr, tak prakticky vše bylo pro nás nové, neokoukané a zajímavé.

Jedním z nejpopulárnějších žánrů té doby bylo bezpochyby „grunge“, které k nám vtrhlo s velkou intenzitou a kapely jako NIRVANA, PEARL JAM, nebo SOUNDGARDEN byly mezi mladými rázem jedny z nejoblíbenějších. V závěsu za nimi se hlásily o nové fanoušky i skupiny, které k této nové vlně vyloženě nepatřily, nicméně s ní byly hudebně dost natěsno provázány.

Typickými představiteli byli i recenzovaní SONIC YOUTH, kteří byli sice od Seattlovské scény zeměpisně dost vzdáleni (pochází z New Yorku), ale i tak byl jejich vliv na tamní seskupení patrný. V roce 1992 si to přihasili na scénu s albem „Dirty“, které bylo pro mě osobně první a dost intenzivní setkání s jejich tvorbou.

Pokud bych měl nějak shrnout to, čím si mě, coby začínajícího puberťáka, tato deska (resp. kapela) získala, musel bych upřímně přiznat, že ta první fáze obdivu nezačala ani tak kvůli hudbě samotné, jako spíš díky image hudebníků, která mi v tu dobu přišla neuvěřitelně zajímavá a ve srovnání s již zmíněnými kapelami se mi líbil i ten fakt, že SONIC YOUTH nebyla tak provařená značka. NIRVANU, nebo FAITH NO MORE poslouchal skoro každý, zatímco SONIC YOUTH byla kapela „pro znalce“. Díky klipům ke skladbám „Youth Against Fascism“, „100%“ a „Sugar Kane“ jsem se rozhodl „Dirty“ bezpodmínečně obstarat a po důkladném poslechu mi začaly imponovat i jiné věci, než skejťácké čepice baskytaristky a fakt, že kytarista jezdí hůlkou po hmatníku a vyluzuje díky tomu neobvyklé tóny.

Skladby na desce oscilují mezi neurvalými, agresivními a špinavými kousky jejichž autorem je povětšinou Kim Gordon, přes posluchačsky široce přijatelné singly (hlavní autor Moore) a rozmáchlé melancholické eposy, kterých je sice nejméně, ale mě osobně právě tyto písně „přivrtaly“ k desce definitivně. O „Theresa´s Sound-World“ mohu i dnes, i když jsem posluchačsky již úplně někde jinde, prohlásit, že výraznou měrou přispěla k formování mého hudebního vkusu, respektive mých nároků na hudbu a míru její náladotvornosti. Tento song považuji zároveň za nejlepší z celé nahrávky.

Ze všech obsažených písní je patrná záliba kapely v experimentování a nekonformním pojetí hraní. Prakticky nikde se neopakují a každá sloka, každý refrén je při opakování zahrán jinak než v předchozím případě. Nádherná syrovost a pestrost, žádné kudrlinky kolem, prostě poctivá hudba až na dřeň. To je to, co dělalo „Dirty“ zajímavým tehdy a funguje to i dnes, po dvaceti dlouhých letech.