Při vzpomínce na poslední dvě alba britské progresivně-metalové legendy ve mně převládá jediný pocit: bezbarvá šeď, z níž se vynořuje několik světlých momentů. Čekání na Godota v podobě dobrého refrénu, který THRESHOLD nezapomněli ani v době, kdy se z jejich kompozic poroučela členitost a vybičované emoce. Nuže, není nad to, když kapela překvapivě „pošoupne práh vlastního sebepřekonání“, abych parafrázoval jihočeského démona sémantické progrese. THRESHOLD se to s novým albem podařilo měrou vrchovatou.

Zpět k pramenům

Odchod dlouholetého pilíře, nezaměnitelného vokalisty a showmana Andrewa MacDermotta na pódia mimo tento svět mohl zpočátku navozovat pocit skepse a zmaru. Ale kapela nehodila flintu do žita a povolala do služby matadora progresivní scény Damiana Wilsona, muže, který není v řadách THRESHOLD žádným nováčkem – nahrál s nimi dvě řadová alba včetně legendárního debutu „Wounded Land“ (1993). A ačkoli je Macova specifická barva hlasu nenahraditelná, je cítit, že Damianův vysoký, silný a jistý vokál k projevu Britů pasuje (stále) výtečně. Jistě se na tom podepsal i fakt, že před nahráním alba ladil s ansámblem formu na posledním turné, které už Mac neabsolvoval. Synergie je zřejmá. Ale k čemu by byla, kdyby... 

... se THRESHOLD vytasili s podobně nevýrazným kalibrem jako na předchozích deskách. Nic takového se ale nestalo. Pokud dvě poslední nahrávky stále více inklinovaly k monolitickému metalovému zvuku a záchranným „stadiónovým“ refrénům, novinka se vrací tam, kde kapela vždy byla nejsilnější – k sice jednoduše strukturovaným, ale nesmírně pestrým, hravým a podmanivým kompozicím, které precizně budují napětí a chytře pracují s dynamickými kontrasty úsečných riffů a nabíraných monumentálních refrénů. Prostě k oné typicky zjitřené směsici nadýchané zpěvnosti a metalové výbušnosti.

Masivní synergie

Ocitáme se tak blíže zlatým časům „Critical Mass“, ale souhrou vokálu, řízných kytar a epických kláves se dostáváme i k progovým kořenům kapely. Stačí si pustit takovou „Return Of The Thought Police“ a je jasné, že kritická energie se znovu mocně valí žilami THRESHOLD. Naléhavost, s jakou Damian deklamuje text o mizející svobodě a ničivé korporátní ideologii, chytře umocňují syntetické plochy kláves Richarda Westa, které nenápadně probublávají pod refrénem. Přesná, úsporná a nesmírně efektivní spolupráce! 

Mamonáři všech zemí...

Tahle letitá parta prostě najednou působí naprosto vitálně a soustředěně. Ruku v ruce s vzestupem hudební složky jdou i texty, jejichž ústředním tématem je pochybný pokrok lidstva, ohrožená svoboda, mizející naděje i univerzální dějinné obrazy ničivého mamonu a iracionální hrabivost – odkaz k současné krizi hodnot a stádovité tuposti jsou přitom elegantní, obejdou se bez frází a revolučního patosu, který by v kontextu uměřeného a vkusného alba působil jako Lev Trockij souložící na večírku Tea Party. 

Musím se tak po mnoha (stále spokojenějších) posleších připojit na stranu těch, kteří „March Of Progress“ vzývají jako jednu z metalových událostí roku. Je to album, které má všechno. Hlavu, ruce i srdce. Prostě jeden z vrcholů bohaté diskografie sympatických progových veteránů z hrabství Surrey.