Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vždy potěší, když letitá stálice, mající už nějaký ten pátek odslouženo, vydá čerstvou a současně znějící záležitost, která vám na několik týdnů až měsíců nedovolí vyndat nosič z přehrávače. Přesně tak se to podařilo anglickým (power)progmetalovým veteránům, když před dvěma lety vyrukovali s „March Of Progress“, albem, jež brilantně mapovalo strukturovanější období kapely (řekněme do roku 2002) a zejména po šokující smrti výtečného slavíka Andrewa MacDermotta vrátilo světu neméně výtečného Damiana Wilsona, který kapelu táhnul v časech dávno minulých.
Toužebně očekávaný nástupce do puntíku splňuje to, co je uvedeno v prvních dvou větách recenze. „For The Journey“ je stejně jako předchůdce až po strop naplněn nevtíravou, krapet povědomou, ale zkrátka fantasticky znějící melodikou, kterou do svých útrob budete vpouštět častěji, než jste si při prvním poslechu dovolili přiznat. THRESHOLD svůj letitý mustr obrušují tradičním způsobem, nálada je jako vždy pozitivní, hravá a nekonfliktní. Ani zbla to není na škodu. Kytary, ač mírně podladěné, tradičně naladěny na soft vlnu, nezbytně doplňují umně zakomponované klávesy, jež mají v kapele nezastupitelnou roli. A zpěv? Damian Wilson je ztělesněním powermetalového vokálu, který přes častý pohyb ve vyšších patrech netahá za boltce. Zde kopřivka nehrozí. Má vše pevně v bránici a je přesvědčivý ve všech ohledech.
Oproti minulé, mírně rozlétané nahrávce, je „For The Journey“ deskou sevřenější, do karet jí hraje skromnější stopáž, temnější aranže a zapamatovatelnější pasáže, které ale nejsou povrchní jako v dobách „Dead Reckoning“. Vrcholné momenty se díky typické kvalitativní vyrovnaností vypichují jen velice těžko, přesto tak při velké snaze učiním u famózního kousku „Autumn Red“, skvěle vrstvené záležitosti, vrcholící vícehlasným refrénem, jehož vyladěnost a zvukomalebnost by mohli anglickým sympaťákům závidět i velikáni z YES. Na paty ji šlape úvodní „Watchtower On The Moon“, potvrzující dávno známé pravidlo o tom, že rozehrát album věděla kapela vždy skvěle. Zmíním i povedený bonus „I Wish I Could“, který svou přímočarostí by se neztratil ani na „Subsurface“, a taky učebnicový baladický dvouzápřach „The Mystery Show“ a „Siren Sky“. Nejmenovaný zbytek není o nic horší.
THRESHOLD v roce 2014 vydávají desku, která sice neposouvá práh „sebepřekočení“ ani o píď, díky své přesvědčivosti, upřímnosti a zábavnosti jim to nedovolíte mít za zlé. Dokonale neprogresivní, neprovokující, zcela uhlazený, plynulý a nakažlivý melodický metal v podání těchto skvělých muzikantů má co říci i v těchto dnech a já jsem za to nebývale rád.
po predoslej famoznosti March of Progress som nic ine ako dalsi majsterstich necakal... na progmetal pomerne kratka stopaz dava tusit, ze ziadna vata sa nam do usi nedostane... kazdy song je paradny a niektore su priam genialne (Unforgiven, The Box, Siren Sky)... zase som o nieco vacsi fanusik a uz sa neviem dockat bratislavskeho koncertu... "this physical theatre hurts"...
Comeback roku? Každopádně jeden z nejemotivnějších. LVMEN se vrací se známou bouřlivou intenzitou a tlakem. Vláčilovské samply jsou působivější než kdy dřív, energie nezaměnitelně usměrněná. Nejde o žádný dovětek, ale další klenot jejich tvorby.
Vokál Emmy Näslund mi místy hodně příjemně evokuje BJÖRK. A v kombinaci s hutným stonermetalovým spodkem je to sakra výživné. K tomu trošku té progrese a hravosti a máme tu EP, které skvěle navazuje na výborné album "Myriad".
Noví ALESTORM se moc nepovedli, již podruhé za sebou. Melodická invence dochází, případně ji ředí GLORYHAMMER, a tak osmá řadovka nabízí jen 2 solidní skladby ("The Storm" vede!) a tradiční megaopus, co nepotěší ani okatou morriconeovskou citací. Ach jo.
30 let kapely LVMEN slaví novým albem. Lehce pozměněná sestava nemění nic na rukopisu kapely. Opět: Je to tam! Jako vždy temná sytá apokalypsa nově s několika paprsky naděje.
Američané jedou barevnou sérii (obalů alb), své třetí album obarvili na červeno a možná se snaží energii a vášeň této barvy přenést i do svého díla. Daří se to ale tak napůl, jako by jejich blackem načichlý heavy metal často ztrácel šťávu.
Tak tohle dílo jsem nepochopil, nebo lépe řečeno nedokázal vstřebat. Pro mě nuda a zmar. Už delší dobu je jasné, že Steven si hudbu prostě dělá hlavně pro sebe, my posluchači holt máme někdy smůlu.
Nenápadní matadoři nové vlny nové vlny britského HM si jsou s dalším albem pro V jako vítězství. Zatím nezaváhali ani jednou a novinka je opět vkusná, načechraná, konejšivě melodická a zpěvná. Určitě ne jejich vrchol, ale na vavříny to stačí!