Věru nezvyklý pohled se naskytl všem těm, co v podvečer třiasedmdesátého výročí okupace ČSR zavítali do plzeňského klubu House Of Blues, aby zde byli svědky dalšího tuzemského vystoupení metalového nezmara Blaze Bayleyho. Ve zvýšeném koutku za hlavním prostorem klubu (mimochodem tedy skutečně nijak velikého), v obyčejné místnosti s několik křesly a stoly, totiž prodával merchandising sám Blaze, ve volných chvílích s brejličkami na čtení nad mobilem, měnící se v ošklivě se šklebící monstrum, kdykoliv se s ním chtěl někdo vyfotit. A když říkám nezvyklý pohled, mám tím především na mysli, že to byl výjev skutečně mimořádný. Nejen, že bych bývalého zpěváka nejslavnější heavy metalové skupiny na světě nečekal v tak mrňavém koncertním prostředí, ale především fakt, že si sám sobě obhospodařuje i prodej triček a cédéček mi tedy skutečně vyrazil dech.

Ale kdo ví, jak to nakonec je. Podstatné je, že Blaze žije, natáčí a koncertuje. Sice už bůhvípokolikáté zase kompletně obměnil složení svého doprovodného bandu, sice si téměř kompletně oholil hlavu (hádejte, co zůstalo), ale je zkrátka pořád tady. Momentálně dokonce oživil i bývalou kapelu WOLFSBANE a zároveň pod hlavičkou svého sólového projektu přichází i s novou deskou, příznačně nazvanou „The King Of Metal“. Přičemž oním králem ovšem nemá být on, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale jeho fanoušci. Tak to alespoň zmiňoval při mnoha příležitostech svého stominutového setu, který nakonec v Plzni sfouknul s lehkostí pravého profesionála.

Jako takový ještě těsně předtím, než vstoupil na pódium, usrknul z espresa na baru, a sotvaže kolegové muzikanti začali hrát, nelenil a jal se procházet mezi publikem a osobně si jej roztleskávat. Úplný úvod jeho koncertu (tedy po předskakujících mladých domácích metalistech THE SNUFF, jimž to neznělo úplně hloupě) obstarala „Will To Win“, po níž logicky následovala různorodá směska toho, co Blaze kdy nazpíval. Krom obligatorních kusů z repertoáru Železné panny to byly věci napříč jeho sólovou kariérou, mezi nimiž bylo k zaslechnutí také pět skladeb z již vzpomínané novinky (která byla rovněž na koncertě čerstvě k dostání). K jejich hodnocení ovšem jistě lépe poslouží samostatná recenze, na těchto místech snad pouze zmíním, že hodně příjemně chytlavou se mi zdála „Dimebag“. Co mě ovšem, přiznám se, trochu zaskočilo, byla absence čehokoliv z geniálního „The Man Who Vould Not Die“ (a nebýt závěrečné „Faceless“ pak také ze stejně znamenitého „Promise And Terror“), neboť, přece jen, je to album nabité takovými fláky, že by mohlo být hráno živě kompletně položku po položce. Ale nejspíš má k takovému výběru Blaze svoje důvody a moje spekulace, proč že se tak stalo (třeba kvůli období, ve kterém nahrávka vznikla, a které bylo pro zpěváka nepochybně velmi těžké), už na tom mnoho nezmění. Každopádně i ve světle všech těchto úvah mi Blazeovo „soukromé“ plzeňské vystoupení, kolorované nějakými 150 až 200 přihlížejícími, přišlo znovu nadmíru sympatické. Bayley stále zpívá naprosto skvostně, rozhodně se na to konto nešetří a energii by mohl klidně rozhazovat po náručích. A že si neodpustí ty svoje typické „metalové“ řeči? Odpusťme mu je my, on si to rozhodně zaslouží a koneckonců by to vlastně ani nebyl on, kdyby mezi skladbami nějakou tu kovovou frázi neupustil.

Setlist:

Will To Win
Lord Of The Flies
The Launch
Dimebag
Ghost In The Machine
The King Of Metal
Silicon Messiah
The Rainbow Fades To Black
Fate
The Brave
The Black Country
Leap Of Faith
Stare At The Sun
The Clansman
Man On The Edge
Futureal
Faceless