Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Zdá se, že holandští ASPHYX jsou definitivně v sedle, a tak po minulé nahrávce „Death…The Brutal Way“, která představovala vysoce hnilobný kus poctivé smrtonosné flákoty a prakticky návrat ve velkém stylu, rovněž i novinka „Deathhammer“ platí za povedenou porci death metalu staré školy, která bez větších příkras definuje základní proporce žánru.
Podmáčená travnatá krajina země tulipánů zřejmě skrývá více záludných močálů, než se mohlo na první pohled zdát. Nová deska ASPHYX má tak atmosféru útrpné pěší túry Froda Pytlíka a Sama Křepelky k úpatí hraničních skalisek Mordoru skrze nekonečné mokřavy. Tulipány opravdu nehledejte, spíše dejte pozor na plazy.
Pokud se vám vždy pozdával hrdelní projev legendárního křiklouna Martina Van Drunena, zvláště pak u minulé nahrávky, nebudete ani letos zklamáni. Stejně tak to platí o všech ostatních položkách, včetně řezavého zvuku kytary Paula Baayense . Ten voře brázdu do krvavého mokvajícího masívu vskutku soustředěně a hlavu ani na okamžik nezvedá. Znovu se dostane jak na rychlejší vypalovačky mající podobu bezskrupulózních vánic – třeba hned úvodní duo „Into The Timewaste“ a „Deathhammer“ (skladby jako dělané pro živá vystoupení), nebo naopak na ponurá, téměř doomově zabarvená čísla typu „Minefield“ a „Der Landser“, která se pod nízko položenou soumračnou oblohou rozpínají do sedmiminutových délek a vyvalují se v tíživé atmosféře zmaru a utrpení a to až na hranici krajnosti.
Abych řekl pravdu, ASPHYX jsem na počátku jejich dráhy příliš neposlouchal. Vždy pro mě představovali béčkovou deathmetalovou kapelu, ale počínaje minulou návratovou fošnou mne začali přesvědčovat o svých kvalitách, takže momentálně u mne (při srovnání třeba s obtížněji se vyjadřujícími krajany z PESTILENCE) jednoznačně vítězí. ASPHYX, to je death metal velmi vysoké kvality, který ctí své staré pořádky charakterizující jej od nepaměti. A za to je třeba si jich považovat.
1. Into The Timewastes
2. Deathhammer
3. Minefield
4. Of Days When Blades Turned Blunt
5. Der Landser
6. Reign Of The Brute
7. The Flood
8. We Doom You To Death
9. Vespa Crabro
10. As The Magma Mammoth Rises
Diskografie
Deathhammer (2012) Death... The Brutal Way (2009) On The Wings Of Inferno (2000) God Cries (1996) Embrace The Death (1996) Asphyx (1994) Last One On Earth (1992) The Rack (1991)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2012 Vydavatel: Century Media Stopáž: 47:18
Len ťažko môže byť „béčkovou deathmetalovou kapelou“ spolok, ktorý už na debute – a je úplne jedno, či za ten chceme považovať oficiálny „The Rack“ alebo niekoľko rokov „pozdržaný“, pred „škripcom“ nahraný „Embrace The Death“ - dominoval vrcholnou mierou vlastného ksichtu a autentickou surovosťou. Ledaže by sme za meradlo „áčkovosti“ považovali plnenie športových hál, a tade teda u mňa cesta nevedie.
Druhý „ponávratový“ album holandských veteránov je bez problémov na úrovni prvých, najzásadnejších dlhohrajúcich materiálov zo začiatku 90. rokov a s väčším pritlačením na pílu a úprimnou zvukovou špinavosťou a zúrivým vyznením zdatne atakuje trón súčasného old schoolu.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.