INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Možno to tak neznie, ale ,Beneath The Remains´ je silno ovplyvnený U2,“ povedal raz Max Cavalera. Úctu k najznámejšej írskej skupine brazílska SEPULTURA dokázala aj coverom uhrančivej klasiky „Bullet The Blue Sky“ a rovnako názvom prvého živáku „Under A Pale Grey Sky“ (parafráza na „Under A Blood Red Sky“, živý album U2 z roku 1983). Živák v roku 2002 vydal bez vedomia SEPULTURY Roadrunner, od ktorého bola kapela vtedy čerstvo vyhodená. Preto si tento album doteraz skupina neuvádza vo svojej diskografii.
Live album zachytáva SEPULTURU vo svojej finálnej hodinke. SEPULTURA končila svoje turné k albumu „Roots“ a 16. 12. odohrala v londýnskej Brixton Academy svoj úplne posledný koncert v klasickej zostave s Maxom Cavalerom za mikrofónom. Všetko, čo je posledné, je svojim spôsobom magické. To čosi mrazivo príťažlivé obsahuje aj tento záznam.
Všeobecne známy príbeh rozpadu kapely tu nebudeme obšírne rozpitvávať. Zomrel Maxov adoptovaný syn Danna Wells, Max spolu s manželkou Gloriou odletel do USA na pohreb a zbytok skupiny bol nútený odohrať koncert v anglickom Donningtone na festivale The Monsters Of Rock ako trio. Kapela potom odohrala ešte niekoľko koncertov, no rástlo napätie medzi manželkami Maxa a gitaristu Andreasa Kissera. Zbytok skupiny sa rozhodol nepredĺžiť kontrakt s manažérkou Gloriou, Max sa urazil... Ponaučením by mohlo byť trochu šovinistické tvrdenie, že za všetkým hľadaj ženu.
Z vyššie uvedeného vyplýva, že „Under A Pale Grey Sky“ je v prvom rade pomník doby a epitaf najznámejšieho obdobia SEPULTURY. V porovnaní s o päť rokov starším koncertným záznamom „Under Siege“ z Barcelony znie SEPULTURA úplne inak. Klubové prostredie katalánskeho veľkomesta vtedajšej podobe skupiny sedelo dokonale, death/thrashové natlakované nálože spolu s atmosferickým videozáznamom tvoria smrteľnú kombináciu.
Na sklonku roku 1996 bola situácia iná. Brazílčania mali za sebou výborné nahrávky „Chaos A.D.“ a „Roots“, na ktorých sa otvorili novým vplyvom, ako sú hardcore a etnická hudba. Preto znie aj živá prezentácia vzdušnejšie. Hlavným plusom je Maxove nadšenie pre rôzne perkusie a etnické nástroje, ktoré dostali priestor napríklad v hymne „Attitude“ alebo inštrumentálom intre „Istári“, kde si zaspieval celý domorodý kmeň. Tu by autor týchto riadkov chcel vyjadriť sklamanie, že v súčasnosti ako SEPULTURA, tak aj projekty Maxa Cavaleru nekladú dôraz na tieto hudobné elementy.
Najlepším kúskom koncertu je jednoznačne „Territory“, ktorú Igor odpálil v o niečo rýchlejšie, no o to intenzívnejšie. Poslucháč sa isto neubráni divokému mávaniu rukami do neúprosných rytmov od tohto silovo hrajúceho bubeníka. Podobne dopadli aj hitovky „Roots Bloody Roots“ alebo „Inner Self“ – zabíjajú.
Áno, nahrávka nie je dokonalá. Zvuk bicej sady je trochu plochší ako na nahrávkach a Igor má tendenciu zrýchľovať, basgitara je mierne utopená a stopáž blížiaca sa ku dvom hodinám je ľahko nad únosnú mieru. Dvojhodinové koncerty si dnes môže dovoliť taký Roger Waters, aj ten dáva 15-minútovú prestávku v strede setu. Napriek skvelým skladbám sa hlavne v strede nahrávky dá ľahko stratiť. Všetko však zachráni našliapaný koniec reprezentovaný pralesovou hymnou „Ratamahatta“, motorheadovskou „Orgasmatron“ a hlavne inštrumentálkou „Kaiowas“, pri ktorej behá mráz po chrbte aj po rokoch.
PS.: Pozorné uško poslucháča isto potešia kratšie riffové citácie BAD BRAINS, BLACK SABBATH a hlavne podarený cover CRO-MAGS „We Gotta Know“.
„Under A Pale Grey Sky“ je skôr autentickým pomníkom doby ako najlepším živým albumom všetkých čias. Niekoľko nesmrteľných skladieb v smrtiacom podaní.
Max Cavalera
- spev, gitara, berimbau
Paolo Jr.
- basa
Igor Cavalera
- bicie, perkusie
Andreas Kisser
- gitara, vokály
+ hostia
Rick Rodney a STRIFE
1. CD 1: Itsári (intro)
2. Roots Bloody Roots
3. Spit
4. Territory
5. Monologo Ao Pé Do Ouvido
6. Breed Apart
7. Attitude
8. Cut-Throat
9. Troops Of Doom
10. Beneath The Remains/Mass Hypnosis
11. Born Stubborn
12. Desperate Cry
13. Necromancer
14. Dusted
15. Endangered Species
16. CD 2: We Who Are Not As Others
17. Straighthate
18. Dictatorshit
19. Refuse/Resist
20. Arise/Dead Embryonic Cells
21. Slave New World
22. Biotech Is Godzilla
23. Inner Self
24. Polícia
25. We Gotta Know
26. Kaiowas
27. Ratamahatta
28. Orgasmatron
Quadra (2020)
Machine Messiah (2017)
The Mediator Between Head And Hands Must Be The Heart (2013)
Kairos (2011)
A-Lex (2009)
Dante XXI (2006)
Roorback (2003)
Under A Pale Grey Sky (live) (2002)
Nation (2001)
Against (1998)
Roots (1996)
Chaos A.D. (1993)
Arise (1991)
Beneath The Remains (1989)
Schizophrenia (1987)
Morbid Visions (1986)
Bestial Devastation (1985)
Vydáno: 2002
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 1:48:09
Produkce: Tony Wilson a SEPULTURA
Studio: Brixton Academy, Londýn, 16.12.1996
Výborné. Fans Sepultury s Maxem Cavalerou v čele na tuhle desku/koncert dlouho čekali.
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.