Asi nejvýznamnější kapelou druhé části thrash metalového boomu na sklonku osmdesátých let byla z počátku nenápadná partička brazilských mladíčků z Belo Horizonte zvoucí se SEPULTURA. Úsvit jejich kariéry, ve kterém se hoši stylizovali do rolí vyznavačů okultismu a magické temnoty, vyznívá v kontextu s pozdějšími díly velmi archaicky, ale i tak si už s prvními alby získali solidní statut popřední kapely míchající raný death metal s prvky tehdy tolik oblíbeného thrash metalu. Zásadní změnou byl pro tyto ďáblovy pohůnky, vedené duem bratří Cavalerů, příchod velmi zručného Andrease Kissera na post sólového kytaristy a tak třetí albový zářez „Schizophrenia“ vydaný v roce 1987 představil SEPULTURU jako o několik tříd profesionálnější těleso, díky kterému se také této exotické partičce otevřela náruč mamutí vydavatelské stáje Roadrunner Records. Ten pravý průlom však přišel až o dva roky později s deskou „Beneath The Remains“ (1989), která kapelu definitivně etablovala do čela tvrdších metalových žánrů.

SEPULTURA se v době vydání „Beneath The Remains“ definitivně ustálila na civilní image, prosté jakýchkoliv patetických vymožeností metalové módy, ale zejména textová náplň jejich skladeb přešla od morbidních fantazií k sociálně orientované kritice fungování naší planety. V neposlední řadě také logo doznalo nové, mnohem čitelnější formy. Byl to zkrátka druhý start se vším všudy. Když se v lednu roku 1989 odlétalo do Spojených států za účelem závěrečných prací na nahrávce, která vznikala ve studiích Nas Nuvens v Riu, muselo to být pro o něco málo víc než dvacetileté mladíčky z poměrně chudé země něco, co si ještě před pár lety netroufali ani představit. A to ani nemluvím o tom, že nikdo z nich v té době ještě netušil, jaký bude mít tento materiál, nakonec ošetřovaný ve floridském Morrisoundu tehdy teprve začínajícím Scottem Burnsem, dopad na pozdější vývoj metalové hudby. SEPULTURA s tímto albem nejenže uspěla, ale byla tou vyvolenou kapelou, která vlila do stále techničtějšího thrash metalového žánru nový impuls a primární divokost. Zkrátka, stala se novou modlou pro statisíce fans po celém světě a řekněme, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let přebrala žezlo od stylově se vzdalující METALLICY a SLAYER.

Zdrcující vpád v podobě titulní skladby, která bez skrupulí rozetne ponuré akustické intro jakoby definoval celou nahrávku. Ultra rychlý thrash metal plný těch nejsilnějších kytarových figur, jaké v té době mohl tento žánr nabídnout. Maxův neurvalý hlas koketující s death metalovou polohou si bral na paškál všechny neduhy týkající se života v jeho rodné zemi – od kriminality, přes chudobu, bezdomovce, korupci až po propastné sociální rozdíly. Jeho bratr Igor se svým výkonem, který nepostrádal nadstandardní dynamiku ani technickou vyspělost, zapsal mezi absolutní světovou bubenickou špičku, hned vedle takových jmen jako Dave Lombardo, Charlie Benante nebo Pete Sandoval. Druhá skladba „Inner Self“ se stala bez problémů nejoblíbenějším metalovým klipem roku 1990 a dodnes jakousi metaforou charakterizující tehdejší stav, ve kterém se SEPULTURA nacházela. Mými nejoblíbenějšími položkami jsou však skladby „Mass Hypnosis“ a „Sarcastic Existence“, kde se Andy Kisser blýskne znamenitými kytarovými motivy. Zvláště jeho druhé sólo v prvně jmenované skladbě, které začíná jakoby akusticky a až postupně přechází v majestátní titánskou vyhrávku, patří k nejsilnějším momentům celé kolekce.

Přestože bylo album „Beneath The Remains“ co do úspěšnosti v budoucnu ještě několikrát překonáno, považuji jej za jednoznačný vrchol tvorby této dnes již slovutné metalové kapely. Každopádně je sympatické, že se SEPULTURA vždy snažila na každém albu posouvat a znít tak trochu jinak. Zda-li tyto změny byly k lepšímu či nikoliv je zase věcí druhou, o které se zde rozepisovat nebudu. Zkrátka, „Beneath The Remains“ je nerozbitným pomníkem doby, který tvoří devět divokých jízd, jež mezi sebou nemají jediného slabšího místa.