Vlastně už se nikomu nemusí připomínat, že brazilská SEPULTURA patří již mezi kapely zasloužilé, kapely, které zažily své dobře známé vrcholky, ale rovněž i pády (v jejich případě úbytek dravosti, neotřelosti a svěžích nápadů po odchodu lídra Maxe Cavalery na sklonku roku 1996 a o deset let později vlastně i jeho bratra - bubeníka Igora). Přes všechny personální karamboly to parta kolem Andrease Kissera a Paola Pinta táhne stále dál.

Některá novější alba se jim povedla více, jiná naopak méně, ale jedno je jasné - SEPULTURA v nové sestavě zatím nikdy nenavázala na své úspěchy z první poloviny devadesátých let a novinka „Kairos“, tentokráte nahraná za asistence heavymetalového producenta Roye Z. (JUDAS PRIEST, HALFORD, HELLOWEEN, BRUCE DICKINSON…), na tom vůbec nic nezmění. Je totiž klasickým albem pozdní SEPULTURY s Derrickem Greenem u mikrofonu a na žádné novátorské věci, experimenty, na které byla před lety ze strany Brazilců ještě aspoň trochu chuť, nebo zvýšenou hladinu agrese, si v žádném případě nepotrpí.

Stalo se zřejmě to nejhorší, protože „Kairos“ je albem, jehož hlavním mottem je nikoho příliš nenasrat a hrát si to své. Oproti předchůdci „A-Lex“ zde nacházím minimálně styčných bodů, nebo momentů, které by z celku nějakým způsobem vynikaly a dělaly by jej více zajímavým. Opak je pravdou, SEPULTURA hraje přesně to, co od nich valná většina posluchačů očekává. Bohužel tomu všemu chybí něco navíc, ať už jde o nadstandardně povedené songy, svěží nápady nebo přísun něčeho neotřelého. Zdejší nahuštěný hobling to po tolika letech nemůže zachránit. Přímočarý styl SEPULTURY, zde ohlodaný na kost, se prostě musel po určité době vyčerpat a právě to se letos také stalo.

Představte si jakékoliv jejich album z posledních patnácti let a zprůměrujte si jeho kvalitu - dostanete novinku. Vše je zdánlivě na svých místech – Kisser nás zásobuje hutnými riffy, občas oblaží nějakým tím kakofonickým sólem, Derrickův projev se sice čím dál tím více přibližuje Maxovi a Jean Dolabella je bezesporu talentovaným mladým bubeníkem, jenže koho by pořád bavilo poslouchat jednu a tutéž variaci na téma – „takhle nějak by měla hrát SEPULTURA“, když si ještě dobře pamatujeme, že tahle kapela byla kdysi pořádné monstrum s tolika skvělými songy. Po poslechu „Kairos“ si jen stěží vybavím něco, co by se formě z doby jejich největšího věhlasu vyrovnalo. Pocit uspokojení v nedohlednu.

Je jasné, že po „x“ letech snažení o návrat na vrchol, musí jakákoliv kritika působit celkem únavně, zvlášť, když materiál z novinky porovnám s několika předchozími alby, ale tohle je prostě mimořádně nevýrazné a velmi průměrné dílo. Stejně jako se Max Cavalera několik let marně snaží vytlouct ještě cosi z řádně vyprázdněných klasů vlastní invence, ať už se jedná o jeho SOULFLY, nebo o bratrský projekt CAVALERA CONSPIRACY, je náhle i SEPULTURA vržena před zásadní otázku - co tedy dál? Osobně si nemyslím, že by některé ze stran pomohlo výsledné spojení. Svět se zkrátka už příliš hnul...