Děvet řadových alb během sedmácti let, z toho čtyři platinová, status živoucí legendy, která je zvána na nejprestižnější festivaly (Ozzfest například), kde vystupuje s podobně vlivnými tělesy - SLAYER, MACHINE HEAD, FEAR FACTORY atd. Texaská čtveřice je v druhé polovině devadesátých let na absolutním vrcholu, ale i krůček od své totální zkázy. Nespoutalný život, jež si mohli Anselmo & spol. díky svému zaslouženému kultu dovolit, není jenom přičiněním obrovské přízně štěstěny zaplacen cenou nejvyšší, když právě Phila po koncertu Dallasu v červenci 1996 vrací do života injekce adrenalinu, po pěti minutách nahazující nefunkční srdce zastavené příliš velkou dávkou heroinu. Téměr přesně za rok po této události vychází i poměrně věrohodný živák „Official Live: 101 Proof” obohacený o dvě nové studiové skladby. Členové souboru se navíc rozptylují i ve svých bočních projektech, mezi četnými Anselmovými jmenujme například SUPERJOINT RITUAL a zbytek bandu holduje country metalu v REBEL MEETS REBEL. V březnu 2000 konečně vychazí „Reinventing The Steel “.

Hudební obsah jakoby však šel proti významu opětovně ambicózního titulu kolekce. Více než o nějaké „objevování ocele“ jde spíše o kutí železa, dokud je ještě žhavé. Podobný fakt se každému může samozřejmě pozdávat jinak, avšak troufám si tvrdit, že ani tento opus by rozhodně neměl upadnout po propadliště metalových dějin. Spíše jenom zručně lavíruje na jeho okraji. PANTERA jednoduše nahrála své vlastní retro album a přiznejme si, že po takové době na to měla i svým způsobem právo. Už první „Hellbound”, nejen díky svému názvu, ale hlavně úvodní kmitavé kytarové lince, silně připomene trhák „Cowboys From Hell“. Každopádně otvírák jako rodeo-bejk. Nejnávykovější vál na této kolekci „Yesterday Don´t Mean Shit” by mohl být se ctí zařazen na „Vulgar Display Of Power“, „Goddamn Electric” potom spíše evokuje období „Far Beyond Driven“, přičemž předkládá neskutečné propletence nápadů mistra Darrella a vytvrzovače Rexe. Čtvrtá a páta skladba v pořadí ve svém nástupu střídmě připomenou psychedelický ozon předchůdce a jejich hlavními devizami jsou tradičně kvílící kytary, maximálně huštěné na nižších urovních. Hle, jsme v polovině desky a není si v podstatě na co stěžovat. Ani druhá půlka se nedává zahanbit a hned „Death Rattle” předkladá genialitu bratří Abbottových na nejblyštivějším z metalových podnosů, zvláště pak Vinnieho práce je na pozlacení jak horních, tak i dolních končetin. Anselmo suveréně demonstruje jedinečnost svého frázování v následující „We´ll Grind That Axe for A Long Time”, jež je splachována další hodně lahodnou houpačkou pro starší a pokročilé s přihodným názvem „Uplift“.  Poslední dvě šlehy jsou shodně provázeny nervními náladami, pričemž riff v druhé z nich musí být v kytarové encyklopedii nutně tučně zvýrazněn. Zkrátka stále jde o vynikající, težko oposlouchatelnou kolekci obsahující několik vyjímečných momentů.

„Reinventing The Steel “ je v okolnostech, které následovaly po jejím vydání více než důstojným zakončením nezapomenutelné éry legendy, která musí nutně vlastnit v pomyslné metalové radě starších více než jedno hlasovací právo. Jako člověk a fanoušek, jemuž PANTERA výzazně pomohla formovat přístup k tvrdé muzice a objevovat její další zakoutí, budu těžko polemizovat o tom co by bylo, kdyby se po všech personálních třenicích (hudebně to vždy byla náramná shoda) provázejících jejich poslední pětiletku, skupina opět dala dohromady - viz. poslední zprávy před tragédií Dime Darrella 8.12.2004. 

Kdysi jsem se na nádražním hajzlu dočetl, že ten koho Bůh miluje umíra mládý. Když se na to tedy podívám z dnešní odrostlejší perspektivy a vezmu v potaz veškeré souvislosti kolem téhle monstr skupiny od začátků, přes objevení jejich vyjímečnosti, přes nesmírný úspěch, až po neskutečné průsery, pak musím suše konstatovat, že Darrella i PANTERU musí Bůh jednoznačně milovat!