V úvodu třetího pokračování retro-seriálu PANTERA se hned nabízí dvě spolu úzce související otázky, které si asi položil každý, kdo o tvorbu „pekelných kovbojů“ nějak hlouběji zavadil. Tedy jaké album z posledních pěti ze slavné éry je vlastně tím pomyslným vrcholem, a které z nich, popřípadě jaké tvůrčí období Američanů, nese největší inspirativní vliv na další formování tvrdé hudby jako takové? Nemohu nijak zakrývat fakt, že fenomén „Vulgar Display Of Power“ u mě svého času hrál naprosto dominatní roli a žádná předchozí ani následující deska kvintetu si podobnou pozornost, resp. frekvenci poslechů, jednoduše nevydobila. V odpovědi na druhou část musím jednoznačně jmenovat tandem záseků z let 1994 a 1996.

Za v pořadí první z nich „Far Beyond Driven“ již mnoho vypovídá název samotný, volně přeložitelný jako „posedlost k docílení dokonalosti“ a hudební odkaz v drážkách disku skoro přesně takový je. Texasané pevně zakořenili u major labelu i nadále se starajícího o masivní mediální masáž jejich geniality, na druhou stranu nechávájícího kapele naprosto volnou tvůrčí ruku, jež byla již dříve dvakrát prověřena a správně shledána jako ruka vizionářská. Jsme tedy svědky vzácného vztahu, kdy je movitý a vlivný tatínek oprávněně pyšný a naplno oddaný podpoře svého možná trošku frackovitého, ale talentem nemrhajícího synka. Tedy přímo ideální situace pro oba zúčastněné. V počátku je též nutné připomenout, že ješte než show stačila pořádně vypuknout, musel se měnit design obalu, protože vrták proražený do lebky je asi méně pohoršující než původně zamýšlený vrták dolující anální otvor. Věřím, že k této kauze si každý může v širších souvislostech vytvořit individuáĺní závěr sám.

Kreativní obsah by se potom dal všeobecně shrnout jako nesvázané variace čerpající z již tak jedinečného hudebního umu, zde detailně popsaného v recenzích na oba předchůdce, které jsou však zárověn široce zkombinované s dalšími obohacujícími prvky, rozhodně nepoplatnými masivní davové poptávce. V podání „Far Beyond Driven“ jsme tedy svědky poměrně široké implementace vlivů valivého sludge, resp. čerpaní temnějšího a hustšího odkazu prvotních BLACK SABBATH, čoz podtrhuje i finalní cover „Planet Caravan“, který jako jediný jakoby nahrazuje absentující pomalejší balady. Několik skladeb („Becoming”, „5 Minutes Alone”) je provázeno typickým nervním vrněním a vazbením kytar, přičemž téměr všechny jsou přetřené silnou dávkou basového tužidla. Skupina vedená povšechně nasraným Philovým komandem, jehož dráždí jeden z největšich kytarových virtuózů Dimebag Darrell (jméno Dimebag poprvé používá až nyní), se všemožně snaží překračovat hranice extrému definovatelného pouze vlastním talentem a technickými mantinely znásilňovaných nástrojů. Klasicky perfektní a nápaditou rytmickou sekci samozřejmě vyváženě doplňuje fantastická, nízko laděná riffárna, často dodávaná ve středně pomalých tempech. Kolektivně vygradovaná hustá agresivita se tudíž zdá až bezmezná a chytlavé melodice tolik charakterizující obě předešlá alba je naordinováná bodová dieta. Toto sympatické usílí také omlouvá až příliš přepísklá slabší místa jako vyloženě psychonemocnou skladbu „Good Friends And Aa Bottle Of Pills“.

PANTERA úderem „Far Beyond Driven“ už zkrátka není, je-li vůbec, tak epidemicky návyková, ale nadále zůstává unikátní a muzikantsky nesktutečné zajímavá. Nové kreativní myšlení, odvaha a nutno říci i stále velká hype aura i nadále oslovují další fanoušky rekrutující se z posluchačů různých okrajových heavy žánrů a současně nahrazující ty, kteří tento přerod nemohou vydýchat. Počátek této éry společně s tvůrčí svobodou, kterou si však kvintet na své pozici vydobil sám, je nejspíše logickým vyústěním směrování kapely neochotné stagnovat na pohodlném výsluní, i když se takováto možnost přímo nabízela. Kapela samotná se tímto neotřelým profilováním stává pomyslnou vlajkovou lodí, vytvářející na svém příkladu motivaci pro podobně extrémně smyšlející spolky.