Postcomebacková éra ve znamení kvalitativních výkyvů. To není jev, na který by byl příznivec SUFFOCATION zrovna dvakrát zvyklý, vždyť první tvůrčí kapitola Mullenovců nenabídla byť jediného slabšího kousku. Po dobrém, leč v žádném případě ne dokonalém, návratu ve znamení „Souls To Deny“, přichází famózní self-titled opus a death metalová legenda znovu zaujímá neochvějnou pozici na trůnu, jež opustila na vrcholu svých sil v období neopakovatelného záznamu „Despise The Sun“. Karty byly tedy rozdány jasně, newyorkská klasika je definitivně zpět a do budoucna se od ní očekávají pouze a jen velké věci. Jenže...

Jenže ono to tentokrát na jedničku s hvězdičkou jaksi nedopadlo, předcházející sbírka nastavila laťku proklatě vysoko, bohužel mimo možnosti konzervativní a místy až překvapivě rutinérsky odvedené novinky „Blood Oath“. Ale nedělejme rychlé a unáhlené soudy, místo toho se raději podívejme na desku detailněji, konkrétně pak zaostřeme oční bulvy na levý horní roh jejího obalu. Ano, je tam logo SUFFOCATION a to je pečeť kvality a záruka precizní žánrové práce.

Dlouho jsem přemýšlel, pod jakým úhlem mám na „Blood Oath“ vlastně nazírat, mám hodnotit v rámci tvorby SUFFOCATION, nebo v rámci žánru jako takového? V kontextu diskografie kapely je novinka albem tradičním, disponujícím všemi atributy, které SUFFOCATION dělají SUFFOCATION. Leč něco přeci jen chybí, a to přidaná hodnota, jasný důkaz vlastní výjimečnosti, nadplán, moment překvapení... V kontextu death metalu samozřejmě může 99% kapel po vyslechnutí „Blood Oath“ úplně v klidu pověsit svá fidlátka na hřebík a s rezignovaným výrazem umístit své diskografie na první stranu akčních letáků. Tady prostě není o čem, kvalita, která pasuje stovky produktů konkurenčních sestav do pozice bezvýznamných podložek pod květináč, znovu JE na straně Mullenova souboru.

Všichni dobře víme, že SUFFOCATION vždy disponovali mírně zkresleným, „roztřepeným“, ale o to více živelnějším zvukem. Současný kabátec je však nečekaně moderního střihu, do posledního záhybu vyčištěný, leč přesto na hony vzdálený sterilitě a odlidštěné laboratorní syntetice. Ještě na okraj rychle prohodím, že cover od Mr. Ziga je mi velmi sympatický a už se vrhám na první položku tracklistu. Titulní skladba jsou klasičtí SUFFOCATION, rytmicky rozmanití, kytarově barevní a osvěžující, a když se k tomu přidá obskurní chytlavá melodika, máme o více než důstojný úvod desky postaráno. Ani při „Dismal Dream“ spokojený úsměv z tváří příznivců žánru nemizí, a to především díky nadmíru vyvedenému ústřednímu riffu. Podobných výrazných nápadů však postupně ubývá, místo momentů, které se derou pod kůži hned při prvním poslechu, nám SUFFOCATION začínají nabízet „jen“ svůj standard (viz černobílá a zbytečně roztahaná položka „Cataclysmic Purification“). Ale samozřejmě, jak už jsem poznamenal výše, standard těchto death metalových artistů rozhodně není málo, leč když má někdo v diskografii destičky jako „Pierced From Within“, „Despise The Sun“ nebo „Suffocation“, jaksi se od něj automaticky očekává ono „něco více“. Klasické postupy, ať už jsou jakkoli kvalitní, nemají šanci zázrakům uvyklého posluchače plně nasytit. Laťka naštěstí znovu stoupá nahoru při svižné „Undeserving“ a především pak při „Provoking The Disturbed“, budíčku to rytmické sekce, která nám při předešlých letargických exhibicích tak trochu usnula na vavřínech. Úplný konec desky pak patří bonusům, konkrétně pak rough mixu „Pray For Forgiveness“, instrumentální formě „Dismal Dream“ a selfcoveru „Marital Decimation“, jenž samozřejmě známe ze zásadní řadovky „Breeding The Spawn“.

„Blood Oath“? Deska do které jsem osobně vkládal velké naděje, výsledek však bohužel zůstal za očekáváním. Úvod i závěr alba jsou v naprostém pořádku, vycpaný a poněkud rozvařený střed již tolik radosti a nadšení nepřináší. Uvidíme s čím SUFFOCATION vyrukují příště, společně věřme, že postcomebacková křivka bude zachována a Mullenovci znovu zamíří tam, kde je vidíme nejraději, totiž na špici death metalového pelotonu.