DYSRHYTHMIA - Coffin of Conviction
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
EP prvotina pražských pocitářů byla před téměř třemi lety příjemným zjevením na naší kytarové scéně a logicky vytvořila auru očekávání plnohodnotné albové práce, které bylo kotoučem „Borderline“ velmi přesvědčivě naplněno. S potěšením mohu konstatovat, že všechny atributy, které jsem předchůdci vytýkal jsou reparovány. Větší prostor dostávají barevné instrumentální plochy, které jsou vybarveny z temperových tubiček obsahujících post rock, sludge metal a post hardcore s výrazným pochmurně citovým zabarvením.
Název alba „Borderline“ je i pojmenování syndromu, který způsobuje neobvyklé výkyvy nálad, silné deprese způsobené například tím, že člověk má strach být sám, na druhou stranu má strach i z přílišné blízkosti. Oběti tohoto syndromu se velmi často uchylují k sebepoškozování, neboť právě při něm mívají pocit, že doopravdy žijí. Pokud vám to připomíná jistý trend mezi mladými, kteří z toho udělali módní hnutí, pak nejste zcela mimo.
Ale vraťme se k hudbě FDK. Velmi vítám umírnění fragmentů se zpěvem a hlavně pak nový hlasový příspěvek, kterým je vokál kytaristy a klávesáka Baaba. Ten disponuje suchou brutální hrdelní polohou, která do hudby sedne jako ulitá. Choldův vokál je přesunut do pozadí a vyskytuje se jen velmi sporadicky v míře, která je přesně únosná pro to, aby fungoval jako zajímavé zpestření a dobarvení jednotlivých skladeb. Jednotlivé kompozice rozevírají široký vějíř motivů a žánrových kudrlinek, od poněkud ambientně působící brnkačky „DE 173“ až po hutné těžkotonážní riffování koketující s doom metalem. Většinou se staví na dvou, místy i tříkytarovém zápřahu a nenásilném pozvolném prolínání kytarových motivů. V široké škále se pracuje s dynamikou aranží, ojediněle se skladbou mihne noisový stín, drone doomové bahno i lehké náznaky zvonivého, volně plynoucího, ale temně působícího indie rocku. Hudební tvář FDK se dá poměrně dobře nazvat příbuzným švédských náladotvůrců z CULT OF LUNA, pokud bych měl bloudit po tuzemských krajích, asi bych hledal spřízněnost se stále syrovějším a méně mainstreamovým kultem zvaným LVMEN.
Nejsilnější skladbou kolekce je jednoznačně otevírák „Borderline“, který je po aranžérské stránce nejdotaženější a obsahuje emotivně i hudebně nejsilnější místa. Velmi zajímavá jsou i stylová zpestření v čele s výše zmíněnou vyklidněnou plochou nazvanou „DE 173“, popřípadě cinkavou křehce působící „Feelings Of Desire“. FDK natočili album, kterým se zařadili do přední linie tuzemských uskupení svého žánru a já pevně věřím, že dalším albem, které chystají nahrát na sklonku tohoto roku, svoji pozici jen upevní.
PS: Celkem by mne zajímalo, jak by vypadala přímá srážka hudebního směřování této kapely s elektronickou tvorbou, kterou se většina členů kapely zabývá mimo FDK.
FDK natočili album, kterým se zařadili do přední linie tuzemské post rock/metalové scény.
8 / 10
Cholda
- kytara, zpěv
Babb
- Babb - kytara, klávesy, hlavní zpěv
Vanja
- kytara, programování
František
- baskytara
Přéma
- bicí
1. Borderline
2. Last Race Again
3. Feelings of Dessire
4. Grim Creeper
5. DE 175
6. Alone
7. Schizofixtion
8. Hungover
Vydáno: 2008
Vydavatel: Redblack
Stopáž: 46:04
Produkce: FDK
Studio: Svárov, Ygloo, Švabik
Pokiaľ ide o hudobnú tvár FDK, porovnanie s CULT OF LUNA je skutočne na mieste. Nedá sa však povedať, že by to niekdajším FUCK DA KAROT výrazne uberalo na kvalite. "Borderline" je veľmi sympatickým a príjemným albumom, podľa môjho názoru rozhodne vydarenejśím, než je ostatná radovka LVMEN. FDK ním len potvrdili, že ich dobrá koncertná prezentácia nie je jedinou silnou stránkou, ktorou disponujú.
-bez slovního hodnocení-
Instrumentální progrock převrácený na ruby. Parádní náladová deska plná technických fines s typickým svojským rukopisem Colina Marstona, který na posledních dvou deskách střídá basu s druhou elektrickou kytarou.
Přiznávám, že je to dle očekávání trochu oříšek. Chybí mi ta hravost starších alb. Tohle je víc komplikované a náročné, než bych si přál, byť další poslechy postupně zvedají tu oponu počáteční nepřístupnosti. Dobrá deska je to určitě, uvidíme jak moc.
Norský instrumentální prog metal, který využívá djentové manýry, přesto se neutápí v této stylové kaši. Silně vystupující basové linky "tvrdí" výraz a rezonují s kytarovými vyhrávkami. Sóluje se hodně často, takže trochu exhibice. Ale špatné to není.
Veteráni NWOBHM s omlazenou sestavou dávají najevo, že se s nimi musí ještě pořád počítat. A proč by také ne, když dnešní doba tak přeje oldschoolu? Nečekejte ovšem žádnou ostrou břitvu, album nabídne spíše jemnější sound a příjemný hardrockový feeling.
Gavin Harrison (THE PINEAPPLE THIEF, ex-PORCUPINE TREE) spolu s Antoine Fafardem stvořili již druhou porci instrumentální hudby bloumající kdesi v oblasti fúzí prog rocku s dalšími vlivy. Opět zajímavé, pro někoho možná i víc něž to.
I takové desky jsou třeba. Death metal s antracitovou aurou, jenž zatrhává všechna základní žánrová políčka. Ale žádné doplňkové. Nepřekvapí, nepřinese nic nového, přesto pobaví. Pokud máte chuť na výživnou jednohubku, GRAVE SERMON jsou vám k službám.
Dokud je to černý modrooký Rambo vs zkorumpovaný maloměstský policejní aparát, funguje to skvěle. Jakmile to zkomplikuje thriller o spravedlnosti a svědomí, začne se to drolit. Nakonec bohužel spíš slow než burn, i když na poměry streamů okej.