Příležitostný kvintet BIRDS OF PREY je od roku 2006 schován pod křídly Relapse Records, jenž jsou na zdejším serveru permanentně velebeni. V souvislosti s recenzovaným albem nemám nejmenší důvod tuto tradici měnit a i já se rád přidám k pění chvály na ódu „Podpora a průkopnická činnost v extrémní hudbě”. Vydavatelství pojí s některými členy „Dravých ptáků” hlavně jejich mateřské kapely. Jmenujme indie-metalové BARONESS basáka Summera Welche, bicmen Dave Witte působí u super hardcoristů BURNT BY THE SUN a jižanští rockeři ALABAMA THUNDERPUSSY do minulého roku, kdy ohlásili konec činnosti, naplno zaměstnávali kytaristu Erika Larsona. Pro dokreslení kompletního profilu a lepší pochopení hudebních kořenů a inspirací skupiny bych ješte provedl možná nudnou, ale teoreticky nutnou sondu i do dalších domovských přístavů. Začnu čím dál tím populárnějšími thrash-punkáči MUNICIPAL WASTE, kde bicí soupravu též otlouká Witte, zpěvák Ben Hogg namáhá hrdlo u death metalistů BEATEN BACK TO PURE a konečně zemití punk-rockeři THE LAST VAN ZANT jsou stálým útočištěm kytaristy Bo Leslieho. Nebude tedy asi překvapením, že persóny rozmazlují svojí „bokovku” jako výhradně studiovou žáležitost.

Osobně si myslím, že by koncertování kapele hodně slušelo. Hudební poselství vycházející z jejich útrob rozhodně není žádný komorní pšouch, ale výrazné mosh-pitové volání divočiny. „The Hellpreacher” nepřináší žádné variance na vyzývání ďábla a všech jeho poskoků nebo laciné napadání (ne)uvědomělého křesťanstva. Jedná se o soustavu deseti různých depresivních elegií, které jsou proloženy dvěma instrumentálními intermezzi. Nejasně poskládané skladby by určite unesly ještě doprovodné vysvětlení svého významu. Všeobecně se však jedná o hodně syrové výpovědi různých společensko-sociálních problémů, které v celkovém kontextu jakoby představovaly ono peklo z názvu alba. Kapela potom angažuje své hudební výrazivo do role kazatele. Skladby jsou přednášeny hrubým, monotóním death metalovým murmurem, který si párkrát dovolí použít o něco vyšší polohu („The Excavation”) a chvílemi se uchyluje k různě podávaným formám recitací-kazání („Warriors Of The Mud....Hellfighters”). Zpěvák takto dociluje ještě většího pocitu beznaděje z předkládaných svědectví. Kapele se podařilo během jedenáctileté existence poměrně originálně vyprofilovat svůj vlastní hudební rukopis. Povšechně se jedná o zahuštěnou směsici zde zmiňovaných stylů domovských kapel, ze které navíc občas čpí i silný zápach sludge, zvláště ve středně tempých skladbách. Nějaké přímé orientační přirovnání by například splňoval neworleanský žánrový hybrid SOILENT GREEN. Nicméně, tam kde lousianští tlačí na grindcorové struny, tak tam pětice „dravců” spíše sešlapuje thrash-death metalový pedál. Poznávacím znamením jsou i orgie rytmického dua. Přísahám, že příznivci významějšího vyznění basové kytary si opravdu přijdou na své. Kytarový dvojzápřah několikrát osvěží svoji dynamickou rubanici o nějaké to (nejen thrashové) sólíčko viz. „Juvie”. Zajímavý moment nabízí skladba „Taking On Our Winter Blood”, kde v druhé polovině dochází k jakémusi záměrnému zmutování a zvazbená kytara na chvíli hraje úplně jiný, zcela nesouvisející motiv. Něco jako když na klasickém magnetickém pásku přeskočí zmuchlaná stopa. Takovéto zajímavé oživení by kapele mohl závidět leckterý z mathcorových holobrádků.

I když obsah alba celkově vyznívá hodně depresivně, tak na druhou stranu jeho energetická prezentace může posloužit jako příhodný soundtrack k vyrovnání se s různými svinstvy, jenž peklo na zem neustále dodává.