Bostonská, dá se říci, už legenda se před více než dvěma lety ocitla na rozcestí. Album „In The Absence Of Truth“ z roku 2006 potvrdilo jeden známý fakt. Kapely, které si dokáží vybudovat svůj vlastní originální styl, který navíc inspiruje mnohé další, dříve nebo později dosáhnou ve svém pojetí kulminačního bodu, nebo chcete-li vrcholu, za kterým už nic dalšího ke zdolávání není. Existuje několik způsobů, jak s touto situací naložit. Zůstat po nějakou dobu na tomto vrcholu, dokud to bude vaše posluchače ještě alespoň trošku zajímat anebo se zkusit vypravit na zdolání vrcholu dalšího. Aaron Turner a jeho spoluhráči se po výtečné desce „Panopticon“ (2004), jež byla pro ISIS tím pomyslným vrcholem, rozhodli pro určitý kompromis. Její následovník přinesl dosti nevyrovnaný materiál, který byl na většině své plochy ochuzen o dřívější kouzlo hudby této americké kapely. Výtečné momenty byly jako křehký materiál obaleny značným množstvím hudební vaty, což pro mnohé příznivce starší tvorby ISIS znamenalo minimálně rozčarování.

„Wavering Radiant“ tak už oproti minulosti provázela protichůdná očekávání a první internetové ukázky jeho obsahu dávaly tušit, že ISIS hodlají setrvat na cestě započaté na „In The Absence Of Truth“. Je jasné, že i Aaron Turner stárne a jeho hudební choutky procházejí vývojem, takže očekávat onu bezprostřední mladickou živelnost desek „Celestial“, „Oceanic“, která byla navíc na „Panopticon“ skvělým způsobem obohacena o silný emoční rozměr, je už asi bláhové. Postupné prohlubování koketérie s post-rockovými vlivy má své pokračování i na novince, byť jsou mu tentokráte vystavěny „obranné“ zdi v podobě v porovnání s předchůdcem většího počtu hutných kytarových erupcí a uřvaných vokálních partů. ISIS se očividně snaží připravit směs toho nejlepšího, co jsme od nich v minulosti slyšeli a přitom se zároveň pohnout opět o něco dál. Daří se jim to však opět jen se střídavými úspěchy, ale jedním dechem nutno dodat, že několik poslechů „Wavering Radiant“ dokázalo skóre očekávaného kvalitativního souboje s „In The Absence Of Truth“ navýšit ve prospěch novinky. Bohužel v porovnání se starší tvorbou je to opět vcelku jednoznačná porážka, přesto však je zde dostatek indícií naznačujících, že odepisovat tuto kapelu by bylo poněkud unáhlené.

ISIS se především povedlo lépe instalovat zmíněné post-rockové vlivy a přestože mnoho motivů a na kontrastech postavených pasáží působí násilným a těžkopádným dojmem, prakticky každá skladba disponuje zdařilými momenty. Na mysl se tak vkrádají myšlenky o tom, že kdyby se Aaron a spol. nesnažili až přílišně tlačit na pilu, tak by výsledný dojem mohl být mnohem lepší. Oním tlačením na pilu mám na mysli snahu znít komplexněji, možná i epičtěji a v neposlední řadě již na minulé desce zřetelnou touhu výrazněji se odpoutat od své syrové a neurvalé původní tvorby. Prvky typické pro ISIS se sice úplně nevytrácejí - jak již bylo řečeno, na „Wavering Radiant“ se skupina navrací k většímu množství tvrdších kytarových struktur - ale inspirace uchu lahodícím post-rockovým zvukem mi u nich někdy příliš nesedí. Výslednému dojmu taktéž příliš nepomáhá, že ISIS nejednu skutečně skvělou pasáž zazdí neobratně zvoleným přechodem, namísto u nich kdysi tak ceněné trpělivosti a hravosti s jakými si dokázali pohrávat i s těmi nejjednoduššími hudebními motivy. Převládá tak pocit, že se kapela snaží jít cestou nucené složitosti a aranžérské pestrosti.

Takže proč i navzdory kritice nakonec převažují pozitiva? Tak předně proto, že se kapela na novince vytasila s podstatně větším rejstříkem zdařilých melodických motivů a tyto navíc, i přes některé výtky, poukazující na místy násilně pospojované kontrastní motivy, působí mnohem kompaktnějším dojmem, než tomu bylo na „In The Absence Of Truth“. Ačkoliv v každé ze sedmi skladeb možno najít nějakou tu vycpávku, tentokráte ani o jedné nelze jednoznačně prohlásit, že je na albu nadbytečná jako celek. „Ghost Key“, se svojí kouzelnou melodickou linkou podepřenou zvukem hammondů, je dokonce výborná, ale trošku ji přece jen kazí zbytečně natahovaný závěr. Titulní „Wavering Radiant“ zase překvapí na poměry ISIS až netradičně chytlavou melodií, zatímco „20 Minutes/40 Years“ po nenápadném a subtilním úvodu, ve své prostřední části exploduje pod náporem hutných kytar, aby v sametově post-rockovém závěru pohladila slechy. V těchto momentech Američané dokazují, že schopnost tvořit příjemnou náladotvornou hudbu jim stále nechybí, což ještě stvrzuje výtečný závěr celé nahrávky, byť při jeho poslechu (což platí de facto pro většinu desky) máte pocit, že už jste něco podobného od ISIS kdysi slyšeli.

Ač doba jejich revolučního statusu je už zřejmě definitivně pryč, aktuální tvorba se stále poslouchá více než dobře. Zároveň se v ní však naplno projevuje skutečnost, že současný způsob hledání nových hudebních obzorů této pětici ne úplně sedí a že už na svém druhém albu v pořadí působí místy trošku bezradně. Že nyní o poznání méně, než před necelými třemi lety, je pak pozitivním zjištěním. Jsem celkem zvědavý na to, co bude dál, nicméně o nějakém napjatém očekávání věcí příštích už nelze příliš hovořit.

CD k recenzi poskytli Day After records