BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Postupně sílící kytarové vazbení otevírá nové album amerických 5IVE, kteří se deskou s názvem „Hesperus“ coby řadovkou připomínají po dlouhých pěti letech. Právě nyní, v době nebývalého boomu ryze instrumentální kytarové muziky, je ta správná doby přijít se svou troškou do mlýna. Nahrávka, jejíž robustní vyznění jen těžko prozrazuje fakt, že na její pořízení stačila dvojice hudebníků, je poměrně návykovou záležitostí a i přes první spíše neutrální dojem dokázala zaseknout své drápky řádně hluboko.
Jak již bylo řečeno, vokálních partů se na „Večernici“ nedočkáme, ale mnoha zajímavých momentů už rozhodně ano. Instrumentální duo se rozhodlo zaútočit intenzivní riffovou masáží, která svým posluchačům dává jen minimální možnost vydechnutí. Prakticky neustále se točící kytarový kolotoč vytváří spolu s neposednými bicími monolitickou zvukovou masu, která si bez problémů vystačí toliko se dvěma nástroji. Kytarové motivy se tu a tam vrství, což účinně pomáhá zabránit stereotypu, který v takovémto nástrojovém složení musí zákonitě přijít. 5IVE nesází na absolutní krkolomnost a zběsilost, se kterou tak skvěle zabodovali například HELLA na desce „Hold Your Horse Is“ z roku 2004. Jejich zálibou je spíše hutnější kytarový zvuk a sludge špinavost. Toto velmi dobře demonstrují první dvě skladby „Gulls“ a „Big Sea“. Ta první je přímočarým entrée, zatímco druhá přirozeným způsobem střídá nahuštěné riffy s uvolňujícími pasážemi a dává jasně na srozuměnou, že 5IVE hodlají ze zboostrovaného zvuku těžkých kytar vytěžit pestrou paletu nálad. S motivem stupňování napětí a postupující plíživé gradace výborným způsobem pracuje pátá v pořadí pojmenovaná „Polar 78“, která uchvátí nejen podmanivou atmosférou, ale i solidní demonstrací instrumentálních schopností amerického dua. Což koneckonců platí i o následující „News I“, jenž se svým poloaktustickým provedením tak trochu vymyká ze zvukové linie „Hesperus“. Houpavý rytmus a kytarové brnkání, které se postupně vrývá pod kůži a v závěru zcela přirozeně transformuje v neohrožený riffový parní válec, z ní dělají možná nejsilnější kus z celé sbírky.
Málo naplat. Tihle pánové to prostě mají v krvi. Poslechem „Hesperus“ jsem nucen opět uznat, že je to někdy tak prostince jednoduché. Stačí dva zruční hudebníci schopni udržet zdravý poměr mezi improvizací a kompozicí, a ač s minimálním nástrojovým složením, schopni stvořit hudbu, která má atmosféru a drive. Přesně taková je totiž ke slyšení na novém albu 5IVE!
Ryze instrumentální sludge hoblování nepostrádájící lidskou tvář v podobě znatelného příklonu k melodice. Povedená nahrávka.
8 / 10
Ben Carr
- kytara
Charlie Harrold
- bicí
1. Gulls
2. Big Sea
3. Kettle Cove
4. Heel
5. Polar 70
6. News I
7. News II
Hesperus (2008)
Versus (EP) (2006)
5IVE/KID606 (split) (2005)
The Hemophiliac Dream (2003)
5ive (2001)
Telestic Disfracture (2001)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Tortuga Recordings / Hydra Head Industries
Stopáž: 44:42
Produkce: Andrew Schneider
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.