Nechť mi prominou všichni staří metaloví pardálové, kteří někdy v osmdesátých létech minulého století třepali svými bohatými hřívami u nekvalitních nahrávek Acceptů, Helloweenů, Slayerů, Sodomů a Kreatorů, jež v době komunistické izolace měly cenu zlata. Vím, že pro ně už tyto a mnohé další spolky navždy zůstanou nepřekonatelnou klasikou, které vděčí za svoji celoživotní lásku k metalu. A proč vlastně žádám o prominutí? Protože zde hodlám představit jednu z desek stojících u zrodu mého zájmu o metal a kterou já osobně řadím mezi klasiku svého žánru.

Ano, Burn My Eyes je klasikou svého žánru, protože jej defacto nastartoval a definoval. Hutné thrashcoreové rify a uřvaný brutální vokál se staly později jasným poznávacím znamením dalších a dalších plagiátorů vezoucích se na vlně raných Machine Head. Kde by byli dnešní Slipknoti a mnohí podobní nebýt této desky? I když já osobně pojem Nu-Metal a všechno s tím související naprosto nesnáším a ignoruji, byli to podle mého názoru právě Machine Head, kteří tuto vlnu odstartovali, i když je pravdou, že mnohé dnešní kapely řadící se k této takyscéně zní oproti Burn My Eyes, ehm, velmi nicotně, mírně řečeno. Z dnešního hlediska je dosti smutným faktem, že se kapela po skvělém úspěchu svého debutu tak trochu utopila ve zrádném proudu, který sama pomáhala spouštět a její dnešní produkce je na hony vzdálena hodnotám, které ve své době hájila. Ale o tom tento článek není...

Parta kolem Robba Flyna, bývalého to člena kalifornských thrasherů Vio-lence, dala dohromady opravdu velice silný matroš, který se mi ani po těch letech neoposlouchal a ze kterého pořád cítím ten skvělý zvuk a tah na branku. Vzpomínám si přesně na pocity, které jsem prožíval, když v úvodní skladbě Davidian Robb poprvé zařve. Tomu se prostě nedalo a dodnes nedá odolat. Byl jsem a vlastně dodnes se strašně rád nechávám omráčit těžkotonážním zvukem kytar a kopáků valících se převážně ve středních tempech, ale s o to větší razancí a agresivitou. Kvílivé a sekané rify nedávající vašemu sluchu vydechnout ani nachvíli a Robbův uřvaný vokál dávající všem jasně na srozuměnou, že poslechem muziky Machine Head vám nehrozí žádná poklidná relaxace. A když skončí úvodní strhující flák Davidian, máte jednoduše řečeno dost … Fakticky si dodnes nevzpomínám, která jiná deska by mě hned na začátku takhle dostala do kolen … Gejzír kreativity snouben s hudební brutalitou pokračuje ale i v dalších kouscích. Laťka nasazená otevírákem zůstane nedotčena až do úplného konce této vynikající sbírky.

Každá skladba disponuje svou vlastní atmosférou a v celkovém kontextu desky si vzájemně žádná nezní podobně (což je jen a jen dobře). Přesto se alespoň jeden společný jmenovatel v muzice Machide Head dá vystopovat. Je ním vnitřní napětí stupňující se od začátku až do vyvrcholení každé skladby, za což může hlavně vokální stránka a pochopitelně skvělá rytmika, kterou obstaral Chris Contos. Jako typický příklad bych si dovolil zvolit kousek s pořadovým číslem 4. – None But My Own. Střední až pomalé tempo se v závěru promění v nekompromisní thrashující tornádo vyhlazující vše, co mu stojí v cestě. Inovátoři se ale ani nestydí přiznat se, z jakých kořenů pocházejí a umí vzdát hold starým trashovým velikánům … A to takovým fantastickým způsobem, že to jednoduše nevydržíte a vykočíte ze židle. Kdo měl možnost slyšet Burn My Eyes, ví, že mluvím o skladbě Blood For Blood. Tato se svým pojetím tak trošku vymyká z řady těch ostatních a hned od začátku až do konce si to hrne pod nejvyšším rychlostním stupněm. Dalším zajímavým obohacením budiž industriální elementy, jenž našly uplatnění v Real Eyes Realize Real Lies.

Jakmile dozní poslední tóny závěrečného kousku Block, mám pokaždé nutkání si to pouštět znovu a znovu. Ano, i po těch letech mám pro mě tato deska takovu hodnotu a kvalitu a vím, že nejen pro mě. Ze všech zde uvedených důvodů si proto odvažuji Burn My Eyes zařadit do elitního spolku metalové klasiky. Musím se vrátit na samý začátek mého povídání a znovu uznat, že ti, co stáli u samotného zrodu metalu (ať už heavy, trash anebo jakéhokoliv jiného), budou už navždy považováni za nestory této (doufejme) nesmrtelné muziky, ale nesmíme se zapomínat ani na ty, co přišli po nich a svými díly rozčeřily stojaté vody v jednotlivých žánrech metalu. Machine Head k nim s touto deskou rozhodně patří!