Po roce pilné práce nám tvůrčí duo Hřebejk–Jarchovský předkládá další dílko zprostředkovávající pohled na současné žití. Oproti Horem pádem však příběh poněkud zeslábl a zevšedněl. Přívlastky nebo spíš důsledky tohoto rozhodnutí (tím myslím, že je srozumitelnější, přijatelnější a důvěryhodnější), které tlačí dolů tu pozitivní polovinu vah, jsou přebíjeny námitkami o prvoplánovosti a nedostatečné originalitě. Ta se pak projevuje v obém – námětu i v provedení. Zatímco v námětu se Jarchovský nechal inspirovat u psychologů a zpracoval tradiční konflikt rozumu s pudy, v provedení bije do očí opakování postupů použitých v Horem pádem.
Hlavní linie je i zde jen takovou starou kostelní věží, drženou pohromadě lešením několika dalších, řekněme vedlejších, příběhů, bez kterých by však z hlavní stavby zbyly jen trosky zamýšleného skvostu. Opět tu nic netušící oběť nevědomky pomáhá původci svých problémů, zas je zdůrazněno, že zlo občas není tak úplně trestáno. Znovu tu máme příliš výrazné, tíhou života zničené a zdeformované matky a i tentokrát se hraje na city smrtí jedné vedlejší, leč sympatické postavy. Náhoda je i tady až příliš velkým hráčem. Jednou dobré, ale pokud to teď autor hodlá opakovat každoročně, vystavuje se riziku, že po čase si této konstrukční omezenosti všimne už opravdu každý.
Nicméně i přes všechno jmenované jde po dlouhé době o dobrý film české produkce. Pokud jsem doteď vyčítal, musím pro obhajobu výsledné známky začít honem rychle chválit. A jako správný schizofrenik se hned popřu – i přes vědomí nepůvodnosti a předvídatelnosti zabíhající až do klišé se mi zvolené téma i jeho zpracování líbilo. Touha zabezpečit své děti vede matku do vztahu se starším mužem, jenž jí dává několikanásobně víc lásky, než poznala s předchozím partnerem, ale zároveň mnohem méně uspokojení těla. Ano, to je ten kostel! Sami asi uznáte, že bez situací vyplývajících z dočasného azylu u matky a jejího přítele, bez manžela v kriminále, nebo pokusu o vrchol nevděku a hamižnosti v podání jakéhosi podivného faráře, by se to obešlo jen stěží. Naštěstí jsou naši tvůrci natolik zkušení, že tohle všechno vědí, a tak předložili dílko už ucelené. Úvodní, těžko uvěřitelná, scéna je velice záhy zatlačena příjemnou přirozeností, se kterou jsou podány i všechny ostatní.
Mezi naprostou špičku české kinematografie pak lze bez zaváhání zařadit postavu předvedenou Jiřím Schmitzerem. Genialita charakteru i provedení vylučuje s pravděpodobností limitně se blížící stu procentům jiného držitele Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli. Momenty, kdy kamera nahlíží do jím obývaného prostoru patří mezi to nejlepší, co novodobý český film nabízí a pan Schmitzer se svým alter ego na tom mají symbolicky lví podíl. Výborně a s obrovskou grácií zvládl svou úlohu i Josef Abrhám, naopak na opačné straně spektra se krčí Jiří Macháček, který za celý film ani jednou nedokázal vyhrát svůj souboj, který mu připravila autorská dvojice špatnou postavou i jeho obsazením do ní.
Kráska v nesnázích má potenciál na to být vynikajícím filmem. Na jednu stranu oceňuji, že není pokažen zbytečným dotažením některých motivů, na druhou stranu trochu zklamán opětovným použitím oblíbených stavebních kamenů a neskrývanou snahou o líbivost. Přesto všechno ale soudím, že zápory jsou v tomto filmu jen střípky v mozaice jinak kvalitního díla. Tento dojem pak nemůže pokazit ani zjištění, že i Hřebejk nakonec vstoupil do soutěže filmových tvůrců o nejtrapněji integrovanou reklamu.
