Když si přečtete název čtvrtého alba herce a písničkáře Jiřího Schmitzera, máte jasno i o obsahu. Možná ještě dodatek z úst samotného umělce, že: „Vona totiž po mě jedna firma chce desku a já žádný nový věci nemám. Takže jsem řek, že jim desku nahraju, ale že bude blbá. To znamená, že jsem si připravil, teda respektive nepřipravil repertoár a budu hrát zásadně věci, který prostě neumim...“. Ještě před tímto proslovem ale zahraje celou výbornou „Louži“, a tak si nepřipravený posluchač pomyslí něco o dalším obyčejném živáku. Navíc, když i druhá „Hana“ dojede do konce bez větších zádrhelů. Ale ten samý posluchač bude muset hodně brzy zařadit zpátečku, protože je to přesně tak, jak dvojnásobný nositel Českého lva uvedl zkraje. Několika sekundový úsek „Váhavého chodce“ jen slabě načrtne, co bude následovat, postupem času se ovšem čím dál tím víc vyjasňuje. Zasekávačky, vysvětlování nedohraných písní vlastními slovy (v tomhle určitě vede geniální rozbor vlastní poezie v „Dáme ti otázku“ s opileckým zadrháváním), smrkání do mikrofonu, krkací instrumentálka, mezitím občas nějaká ta píseň dohraná až do konce. Nic z toho ale není důležité, protože všechnu tuhle omáčku kolem stejnak zastiňuje Jiří Schmitzer spoustou hlášek, které výtečně dokreslují celé to pokleslé divadýlko. Genialita nebo šmíra? To máte fuk. Ale doporučení, že nahrávku je nutno poslouchat spíše jako mluvené slovo, bych na lehkou váhu rozhodně nebral. Bodovat něco takového? Ani náhodou. Zkuste sami, možná pochopíte, každopádně za sebe volám: „Schmitzer na hrad!“