Tyler Semrick-Palmateer býval zpěvákem kanadských THE END, na druhém albu „Within Dividia“ už sice týral hlasivky nový vokalista Aaron Wolff, ale fanoušci si jistě vzpomenou na Tylerovy hlasové kreace z debutu „Transfer Trachea Reverberations From Point False Omniscient“. Tím, že odešel z THE END, se však Tyler Semrick-Palmateer neztratil z hudebního světa, naopak, pouze přesedlal z již rozjetého buldozeru své původní skupiny do zdánlivě klidnější druhé ligy kanadského „metalového“ dění. Avšak pozor, jeho současná skupina MARE je druholigová jen zdánlivě, v podstatě se totiž jedná o úplně jinou ligu, v mnohém ještě více kontrastnější a extrémnější. Nemluvím teď o extremitě ve smyslu brutality, ale o extremitě co se týče hudebního výrazu pro metalové skupiny běžného. MARE totiž nejsou metalovou (a dokonce ani hardcoreovou) skupinou v pravém slova smyslu, přestože hard kořeny jsou značně cítit a v mnohých pasážích se agresivní výraz snad až přibližuje právě k THE END, většinou se zde setkáváme s línější emo polohou plnou rockové akustiky i nervního „chřestění“ zvukových výstřelků, ale také hutných kytarových disharmonií.

Eponymní prvotina téhle skupiny je prozatím pouhé EP, už zde je však cítit velký potenciál, který v sobě MARE mají. Jejich hudební výraz je totiž do značné míry osobitý, a to i přes skutečnost, že se v jejich hudbě projevují jisté inklinace k polohám blížícím se principiálně například k takovým ISIS nebo CULT OF LUNA. MARE jsou však mnohem bohatší co do počtu vlastních not i tempových a náladových proměn. Agresivně vyřvávané pasáže (úvodní „Anisette“) se rozstřikují nad rezonujícími kytarovými riffy stejně emotivně, jako když se táhlý melodický „kostelní“ vokál (začátek skladby „They Sent You“) klene nad slévající se varhanní plochou, která má sice daleko do autentické plnosti skutečných chrámových varhan, ale svůj účel sytých stěn, vytvořených z „dlouhých“ tónů, plní dokonale. Zjevná pochmurnost převalujících se pasáží posiluje můj názor, že emocoreový styl již dnes doputoval až k oné hranici, na které se před dávnou dobou zastavil vývoj doomové škatulky, a s nadějí sleduji právě skupiny typu MARE, neboť zde se ztělesňují zřejmé náznaky schopnosti překročit hranice. Je totiž pochopitelné, že emocoreová nervózní různorodost již svojí bohatostí dávno překonala mantinely stylových pouček. Ano, i zde již jsme jinde, stejně jako bývalé útěky od doomu, zaznamenávám dnes časté pokusy roztrhnou gordický uzel emocoru a vrhnout se novým směrem. Přestože (lépe snad protože) je emocore stylem prožívajícím v současnosti slušný boom, jako styl se stává do značné míry vyčerpaným a nezbývá než se poohlédnout okolo, načerpat inspirace i z nějaké blízké hudební zastavárny a povalit prýskající emocoroné kulisy. MARE jsou rozhodně jedni z těch, kteří se o to snaží - rozvláčné doomové pasáže jsou samozřejmostí, pánové však evidentně odplouvají i do náladovosti bluesrocku (skladba „Tropics“) a neokázale využívají industriálně noisové výrazy (určité pasáže v „Anisette“ nebo „Palaces Part I“). Z toho pramenící bohatost sice může působit do jisté míry strojeně a účelově, rozhodně však nabízí zajímavé alternativy budoucího směřování post-emocoreových skupin. Neříkám, že jde o bůhvíjak originální stylovou směsku a že tu už dříve nebyly mnohé jiné, podobně si s hudebním výrazem hrající skupiny, přesto jsou MARE hezkou ukázkou funkčnosti stylových fůzí, které mají daleko do často nic neřešících crossoverových forem.