Á tak copak to tu dneska máme? Tribut? Člověk aby se v poslední době cítil jak Maidním nebi. Co týden, to recenze nějakého jejich extraktu. Pro fanouška jako jsem já a jistě i vy velmi pozitivní, takže si představte co se vlastně stalo…

…byl jednou jeden fanoušek stejně velký jako my. Jmenoval se Scott Lavender a uměl hrát na klávesové nástroje. Už od mládí se hodně zajímal o hudbu, což ho dovedlo ke studiím na několika prestižních amerických školách, kde dosáhl patřičného vzdělání. Hodně koketoval s jazzem a inspiracemi mu byli Borodin se Šostakovičem. Pak ale nastala v 80. letech invaze Britů s jejich hevíkem, kterému se neubránil ani klasicky vzdělaný muzikant s několika mistrovskými stupni (v angličtině „masters degree“ – nevím zdali existuje český ekvivalent tohoto pojmu). Běsnící Harris v Long Beach aréně asi Scottovi hodně učaroval, ale karty už byly rozdány. Vlasy měl už v té době Scott prořídlé a doba, kdy budou klapky v metalu nástrojem rovnocenným kytarám, ještě neměla dlouho přijít. Ovšem stará láska nerezaví. A tak si dnes již uznávaný klasický skladatel a hudebník Scott Lavender splnil svůj sen v podobě tohoto tributu. A jak to dopadlo? No, docela v pohodě. Nápad je skvělý a osobně se mi zamlouvá mnohem víc, než x-tý 3 CD tribut RUNNING WILD v podání padesáti masters degree agro smeček z Horních Kotěhůlek u Jalovyni. Výběr skladeb je časem prověřený a osobně mě nejvíc potěšila dvojka „Caught Somewhere In Time“/„Aces High“. Pevné místo tu má i „Brave New World“, což jen potvrzuje nadstandardní popularitu této desky. Naopak úplně chybí „X-Factor“ a „Virtual XI“ - čím pak to? Scott je studovaný klasik a jako takový vás asi pojetím Maidnů až tak nepřekvapí. Kromě samotných písniček už tu není rokérského vůbec nic. Ani feeling ani pojetí skladeb a tím méně už zvuk klasického piána. Řekl bych, že dostat tohle do ruky třeba rokérští klávesáci ze STRATOVARIUS, CHILDREN OF BODOM nebo SYMPHONY X, mohl být výsledek i výrazně jinačí, ale takhle je to taky dost zajímavý. Mistr používá co se nápadů týče primitivního fíglu. Jednou rukou si hraje Harrise s rytmikou a tou druhou si chytře vybírá nosnou melodiku. Ať už se jedná o melodii nebo třeba zpěv. Hraje prostě to, co je v danou chvíli nejvíc slyšet, čímž dává skladbě až pozoruhodný punc celistvosti. Jednoduchý, co? Ale co do realizace to asi nebude taková sranda. Když uvážíte, že originál původně hraje pět lidí a on je na něj sám. I tak to zní ovšem dost zajímavě. Do jisté míry. Problém je totiž v tom, že se motivy dost často opakují, což už může být ke konci skladby zdlouhavé. Krácení by tedy rozhodně neškodilo. Na konci alba najdeme dokonce i originální kompozici „Eddie´s Lament“. Nápad by to byl vynikající, kdyby se ovšem autorovi povedlo složit heavy metal, zapadající do kontextu tvorby IRON MAIDEN. To se bohužel nepovedlo ani náznakem. Uměleckou hodnotu skladba určitě má, ale jakékoli pojítko s Maidny se mi při jejím poslechu vybavuje dost těžko.  

Musím uznat, že jak myšlenka, tak pojetí a celková omáčka kolem včetně obalu je velmi zdařilá. Eddie s klapkami místo zubů je dokonce nejvtipnější a nejzajímavější obal Maidnů od doby „Brave New World“. Jako tributní album tedy hodnotím placku vysoko. Nikoli však úplně nejvýš díky komplikacím s udržením pozornosti na delší časový horizont.