BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kde se v hudbě skrývá „emoce“? Jak se taková „emoce“ vůbec rodí? Jak takovou „emoci“ předat, aniž by ztratila na naléhavosti? Švédská anomálie PAIN OF SALVATION by mohla na toto téma sepisovat eseje. Řadová alba progresivního seskupení valné většině posluchačů neučarovala jen instrumentální komplexností, ale i syrovostí a hloubkou emocí v nich utajených. A pokud chcete znát tajemství bolesti i naděje v notách… pak vítejte v dílně samotných mistrů.
12:5 je odvážným obnažením skladatelských postupů PAIN OF SALVATION, zkouškou tichem a intimitou. Tahle živá deska totiž neprezentuje Švédy jakožto metalové seskupení, nýbrž spíše jako ztišené baladiky (byť jejich dravý naturel nepopírá). Pětice muzikantů usedla před publikum „odpojena“, zbavena podpory honosné produkce a bohatých klávesových rejstříků, aby předvedla samotné nitro své hudby. Jak obstála?
Na jinotaje si hrát nebudu. „12:5“ je nejlepší unplugged, jaký jsem kdy slyšel, na styly nehledě. Tvůrcům se povedl husarský kousek – přechodem do akustiky zcela smazali jakékoli svazující žánrové stopy a dali svým kompozicím punc hravosti, přelétavosti a nezařaditelnosti. Vstupem do světa „12:5“ zapomeňte na PAIN OF SALVATION, jaké je znáte, tihle pánové jsou náhle jiní. Stejně naléhaví, stejně přesvědčiví, ale přesto jiní. Jejich písně jsou mnohem přístupnější, čitelnější, a přesto neztrácejí nic ze své krásy, komplexnosti a kompoziční preciznosti. Brilantní skladatelská práce je patrná od prvních minut – pět částí úvodní kapitoly „Brickwork“ přesně koresponduje s názvem. Pět odlišných cihel, dohromady se skládajících do skvostné architektury, ve které se střídají posmutnělé nálady s akustickými odpichy i tklivými baladickými party. A svérázná hra pokračuje celou hodinu. Není mi přesně určiti, nač vlastně pánové hrají, protože tu je z kytarových partů patrný vliv balajky, tu mandolíny, tu zazní jako horkokrevné řecké bouzouki. Daniel Gildenlöw s Kristianem Hallgrenem neposedně poletují mezi styly, tu se nechají inspirovat flamengem, tu zajiskří bluesovým feelingem, tu zadovádí na keltsky skočnou notu. Ve výsledku i známé skladby dostávají zcela nový rozměr, nejsou automatický přepisem originálu, ale zcela novou interpretací, která nemůže zklamat ani příznivce kapely ani příznivce akustické hudby.
Skutečnou ozdobou alba je vokální stránka. Nejde jen o procítěný a pestrý projev Danielův ale především o precizní práci s harmoniemi a vícehlasy, na nichž bazíruje celá kapela. Kdepak, přátelé, tohle není banda nedouků, tohle je parta skvělých muzikantů, kteří přesně vědí, jak se staví složitá vokální linka, bridge a refrén. A co víc, vědí si rady i bez studiových berliček! To, co předvádí hrdla PAIN OF SALVATION na 12:5, je prostě skvostná práce, nevídaná souhra a odvaha hrát si s možnostmi lidského hlasu. Jako tmel výtečných kytar a hlasových schopností kapely funguje skromný a tak trochu ukrytý Fredrik Hermansson, jehož doménou je v akustické variantě především klavír. Proč skromný? Protože jeho hra je jako echo, které vystupuje z překrásné matérie písní; nestaví se na odiv, pouze souzní s panující náladou, prozpěvuje si tak trochu v pozadí, ale když se do těch tónů zaposloucháte… Nádhera pod příkrovem nádhery. A tam někde hluboko se rodí emoce, kterou nástroje pouze zesilují a posílají vstříc Vašim mozkům… Tahle emoce není jen křehká, éterická, ale dovede se navzdory absenci elektřiny vybičovat i k řádné údernosti. Nelze než obdivovat, kterak jsou typicky progové kompozice v křišťálovém balení řízné a hutné. Kolik mají ohně, dravosti. Toť práce skutečných mágů!
Neměl jsem PAIN OF SALVATION přehnaně v lásce, ale jak se říká, chytrému napověz, hloupému dolož. A „12:5“ mi velmi názorně doložilo, proč je v současnosti tahle kapela to nejlepší, co progresivní odnož nabízí. Nejedná se totiž o hudbu, jejímž raison d´etre je touha ohromit… Pravým smyslem hudby švédských kouzelníků nálady je touha vyprávět skrze hudbu o bolesti, lásce, ztrátě… ale i veselí a životě. Zkuste jim dopřát sluchu. Krystalicky čisté krásy je dnes po čertech málo…
Čisté a oslňující jako křišťál... Výlet do hlubin tvorby PAIN OF SALVATION završený poznáním, že skutečná síla hudby nedříme v aranžích, instrumentálních prostocvicích, ba ani v dogmatickém lpěním na žánru... Krása a emoce jsou ukryté hluboko v kompozici a je jedno, jestli je zahraná s metalovým drivem nebo akustickou křehkostí... Klidné jezírko uprostřed rozbouřeného moře.
9,5 / 10
Daniel Gildenlöw
- kytara, vokály
Johan Hallgren
- kytara
Kristoffer Gildenlöw
- basa
Fredrik Hermansson
- klávesy
Johan Langell
- bicí
1. Book I: Genesis - Brickwork, part 1.I
2. Book I: Genesis - Brickwork, part 1.II
3. Book I: Genesis - Brickwork, part 1.III
4. Book I: Genesis - Brickwork, part 1.IV
5. Book I: Genesis - Brickwork, part 1.V
6. Book II: Genesister - Winning A War T5
7. Book II: Genesister - Reconciiation T5
8. Book II: Genesister - Dryad of the Woods T5
9. Book II: Genesister - Oblivion Ocean T5
10. Book II: Genesister - Underotw T5
11. Book II: Genesister - Chainsling T5
12. Book III: Genesinister - Brickwork, part 2.VI
13. Book III: Genesinister - Brickwork, part 2.VII
14. Book III: Genesinister - Brickwork, part 2.VIII
15. Book III: Genesinister - Brickwork, part 2.IX
16. Book III: Genesinister - Brickwork, part 2.X
In The Passing Light Of Day (2017)
Falling Home (2014)
Road Salt Two (2011)
Road Salt One (2010)
Linoleum (EP) (2009)
Ending Themes On The Two Deaths (DVD) (2009)
Scarsick (2007)
Be - Original Stage Production (DVD) (2005)
Be (2004)
12:5 (unplugged) (2004)
Remedy Lane (2002)
The Perfect Element, Part I (2000)
One Hour By The Concrete Lake (1998)
Entropia (1997)
Záznam z živého koncertu skupiny Pain of Salvation pod titulem „12:5“ bych zařadil mezi nejlepší unplugged koncert co jsem kdy v životě slyšel. Musím pochválit, jak kvalitně je tento koncert nahraný po technické stránce. Každý nástroj má své místo. Hlavní zpěvák je slyšet uprostřed a hlasový doprovod ostatních členů ho obklopuje a doplňuje prostorovost. Hudební nástroje se nepřehlušují a každý plně vyznívá.
Už dlouhou dobu mi při poslechu neběhal mráz po zádech. Hudba je jedním slovem kolosální a jen velmi těžko se dá uchopit do slov a nebo zaškatulkovat do nějakého žánru. Jsou zde prvky minimalismu, kdy se hudba ze zurčícího pramínku rozlije do mohutné horské říčky, která posvěcena rychlými kaskádami kytarových riffů akustických kytar, rytmických bicích a podkreslena úžasnými vokály smete ze své cesty i ty nejzatvrzelejší váhavce a rozehřeje jim srdce. Dále můžeme slyšet prvky soulu, jazzu, kytarové improvizace atd. a to vše je ochuceno úžasným hlasovým projevem hlavního zpěváka a neméně dobrým hlasovým doprovodem ostatních zpívajících členů. Všichni dávají ze sebe maximum. Skladby jsou dobře za sebou řazeny a často přechází jedna plynule do druhé. Atmosféra koncertu je jedním slovem úžasná. Jakmile posluchači poznají po prvních akordech svou oblíbenou skladbu, je vždy slyšet mohutný potlesk, který opravdu „prokořeňuje atmosféru“. Má nejoblíbenější skladba je „Undertow T5“.
Jednoznačně...
Mne naopak na celom albume najmenej sedia vokály -- mám pocit, že to Švédom občas trochu uletí... každopádne sa zdá, že unplugged móda po 10 rokoch prenikla aj do metalu, minimálne Pain Of Salvation a The Gathering sú toho dôkazom. BTW celý album je rámcovaný akýmsi (zľahka) biblickým kontextom, tracky sú rozdelené na tri skupiny s novými názvami, ale všetky sú iba úpravami už vydaných vecí -- pôvodné názvy sú v zátvorkách. Divné.
A aby som nezabudol -- citácia motívu z Hviezdnych Vojen (7. track, čas 2:30) je geniálna!
Přidávám se k většině. Tihle švédové mě dokázali okouzlit už na jejich prozatím poslední řadovce "Remedy Lane", ale tohle dílo překonalo všechna moje očekávání. Vynikající unplugged nahrávka plná skvělé komorně laděné atmosféry. V mém soukromém žebříčku "nahrávek bez elektřiny" ji řadím na jedno z předních míst.
Krása! Už v minulosti jsem měl tu čest s bootlegem POS, takže vím, že i naživo umí předvést okouzlující vícehlasy. V krystalicky čistém unplugged je to ušislyšné a famózní, přidáme-li výtečnou instrumentaci akustických nástrojů, živou atmosféru s občasnými chybičkami (sympatický přesah v klavírním sólíčku v "Undertow" atd.), vyplave nám genialita POS v plné nahotě. Kdo nechápe, sedí si na sleších! A proč ten půlbodík dolů? V předposlední "Ashes", po klasicky mollovém začátku, přejde tato celá do duru - a to není zrovna nejšťastnější nápad.
ANO, ANO, ANO, a tím je řečeno vše. Pokud nevíte co ta ANO mají znamenat, tak jsou to odpovědi na tři základní otázky, které je v souvislosti s tímto počinem PAIN OF SALVATION téměř zbytečné vyslovovat. Ale pro pořádek: 1. Umí tihle pánové hodně dobře hrát? 2. Umí skládat silné a propracované kompozice? 3. Umí to vše prodat na živém vystoupení? Odpovědi už znáte, ale nemohu si pomoci a musím odpovědět ještě jednou - ANO, ANO, ANO.
Nechapu. Pro mne je tohle opravdu zklamani. Zkazit cele album tak zrudnym zvukem kytar je trestuhodne. Vsechny pisne jsou jak polite vodou, bez zivota. Bici jsou divne. A vicehlasy, bohuzel. Nalozili si prilis, a obcas to vychazi skvele, obcas ne. Navic si netroufli na nektere pisne, ktere mohly byt zajimave, napr Used.... Unpluged snad nema znamenat ztratu tahu a dynamicnosti. Ale po poslechu tohohle mam ten pocit.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.