BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
PAIN OF SALVATION, od jisté doby známí též jako United Ego of Daniel Gildenlöw, pokračují ve své samožerské pouti do retro ráje. Po dvojici (ne)slaných cest, na nichž Švédi více či méně úspěšně definovali svoji tvář kapely romanticky zahleděné do (art)rockových análů, přichází čas na zvolnění v podobě akustického alba. Po odchodu dredatého vikinga Johana Hallgrena, dlouholeté opory, můžeme „Falling Home“ chápat jako jakési sehrávací album, kde si nová sestava zkouší známé skladby v nových aranžích a novém složení a kombinuje je s tím, co Daniel Gildenlöw miluje nadevše: covery písní charismatických ikon hudební scény.
U nich můžeme začít, protože dobře vystihují dvě tváře novinky. Zatímco diovská hymna „Holy Diver“ má v hravém přechodu z bluesových poloh do vyčazeného reggae vtip a rozpustilé kouzlo, taková „Perfect Day“ v kostce shrnuje nešťastné Gildenlöwovy sklony používat kultovní skladby k narcistní zpívánkám, kterým sice nechybí technická zručnost, ale charisma originálu ledva škrábnou. Ať chce, nebo ne, Daniel prostě není a nebude Leonard Cohen či Lou Reed a jeho vokální etudy v legendárních skladbách patří spíš do kategorie „karaoke covery pro zamilované teenky“. Rozpaky panují i nad novými aranžemi známých skladeb kapely.
Jasně, přechod k blues-folk-rockové střídmosti mnohým položkám diskografie vysloveně sluší („To the Shoreline“, „1979“), někde se dokonce kapela dobere i překvapivě svěžího vyznění starých fláků (dynamický rap-folk „Scarsick“), ale většinu času si člověk láme hlavu nad tím, zda posuny mezi originálem a novou verzí jsou natolik nosné, aby je kapela zaznamenala a zařadila do své diskografie (fakt je zapotřebí další verze „Chainslingu“?).
Nakonec drobnost k novému obsazení kapely. Velmi dlouho jsem váhal, kdo že je ta žena s velmi nepříjemným hlasem, která doprovází Daniela v několika skladbách. Podle kolegy Darkmoor jde o nového člena kapely Ragnara Zolberga, kterému v tom případě chybí mnoho do driveu Johana Hallgrena nejen vizuálně. Ale chápu, že k novodobému metrosexuálnímu retro looku PAIN OF SALVATION padne tenhle rockový manekýn lépe než polonahý jarl.
Jen se trochu obávám, aby se veškerý přínos švédské progové veličiny do budoucna neomezil na make-up a pseudo-emotivní unylý folk, jaký kapela předvádí v nové skladbě „Falling Home“. To už by totiž můj věrný vztah s Gildenlöwovci nemusel přežít.
Zpívánky United Ego of Daniel Gildenlöw. Pro mladší a nepokročilé.
6 / 10
In The Passing Light Of Day (2017)
Falling Home (2014)
Road Salt Two (2011)
Road Salt One (2010)
Linoleum (EP) (2009)
Ending Themes On The Two Deaths (DVD) (2009)
Scarsick (2007)
Be - Original Stage Production (DVD) (2005)
Be (2004)
12:5 (unplugged) (2004)
Remedy Lane (2002)
The Perfect Element, Part I (2000)
One Hour By The Concrete Lake (1998)
Entropia (1997)
Nutno pouze parafovat Marigoldova slova. Zbytečné a nic neřešící album (ano, ten DIAcover je povedený), s vytrčeným zpěvem a aranžemi, které starší kousky spíše sráží do kolen. Naprosto neporovnatelné s dávnou parádní akustickou odbočkou 12:5. Po nepříjemné Danielově nemoci chápu snahu připomenout, že PAIN OF SALVATION opět žijí, ovšem osobně bych si raději počkal na něco smysluplnějšího.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.