BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak už je to definitivní, z Daniela Gildenlöwa se nám vyklubalo květinové dítko. Pokud jste snad ve skrytu duše doufali, že před půl rokem vydané EP „Linoleum“ bylo jen jednorázovým experimentem na pošťouchnutí připravenosti fanoušků, doufali jste marně. A už jasně bílý obal s obrázkem skupiny a buklet plný „přírodních“ fotografií musí trknout i slepého, že přerod téhle kapely je zase jednou definitivní a se vším všudy. Pózy nahodit, teď!
Pokud budeme chtít nejlépe přiblížit obsah „Road Salt One“, musíme pochopitelně zůstat u LED ZEPPELIN, přihodit DOORS, THE WHO, a já nevím, kdo všechno vás při poslechu může napadnout. Retro let sedmdesátých – řečeno třemi slovy. Ale stejně jako při „Linoleu“ zapomeňte na nějaké vykrádání mrtvých ikon. PAIN OF SALVATION se do těch let prostě přerodili se zachováním svého vlastního já. Půjčili si image, zvuk a další nezbytné propriety a naroubovali na ně svůj rukopis. A hodně zjednodušeně řečeno, pokud se v souvislosti se „Scarsick“ hovořilo o větší přímočarosti, pak na novince tahle tendence pokračuje ještě dál. Pochopitelně.
Vrchol mezi vším tím rockovým riffováním cítím v „Sisters“, jasně nejsilnější písni celého alba (a odpouštím i ten „půjčený“ motiv ze Shreka). Rozjitřený klavír, citlivý, opatrný začátek, přerod v tradičně výstavní refrén a všechno to postupně sílí, graduje. Tohle je zkrátka pecka. Povedla se i „motlitba“ „Of Dust“, kde hlas je alfou i omegou všeho, příjemný je klavírní valčíček „Sleeping Under The Star“, rozhodně potěší i dvojhlasem tažená odpichová hitovice „Curiosity“ či závěrečný neurotický monument „Innocence“. Ani zbytek není špatný, jen holt předvídatelný, čitelný a nijak překvapující rokec. Na majitele limitovaného digipacku pak navíc čeká ještě přivítání v úvodní vokální harmonii jak od QUEEN v nejlepších číslech a prodloužené verze dvou dalších písní. Není to málo, není to moc.
Závěrečné resumé musí být tedy nutně podobné tomu z před půl roku. Pokud vám nevadí, že „Road Salt One“ je defacto obyčejné retro, že typické harmonie a parádičky byly zredukovány na nezbytné minimum a tudíž tak na sebe veškerou pozornost strhává (po vzoru velkých zpěváků let sedmdesátých) pan kapelník, budete zřejmě spokojeni, možná i nadšeni. Taktéž vaše srdce určitě zaplesá, cítíte-li se dobře ve starém hardrockovém kabátě a dosavadní tvorba Švédů se vám zdála příliš složitá. Osobně však cítím značné rezervy v „neoposlouchatelnosti“ materiálu, chybí mi košatější aranže a ani ze „starého“ zvuku jsem si na zadek zrovna nesedl, a tak moje hodnocení ani nemůže být jiné, než nakonec je. Upřímně ale musím doznat, že jsem se před vydáním obával mnohem horšího výsledku.
Co na "Linoleu" započalo, "Road Salt One" rozvíjí. Osolme si bulvy...
6,5 / 10
Daniel Gildenlöw
- zpěv, kytara
Johan Hallgren
- kytara, zpěv
Leo Margarit
- bicí, zpěv
Fredrik Hermansson
- klávesy, zpěv
1. What She Means To Me
2. No Way (extended version)
3. She Likes To Hide
4. Sisters
5. Of Dust
6. Tell Me You Don't Know
7. Sleeping Under The Stars
8. Darkness Of Mine
9. Linoleum
10. Curiosity
11. Where It Hurts
12. Road Salt (extended version)
13. Innocence
In The Passing Light Of Day (2017)
Falling Home (2014)
Road Salt Two (2011)
Road Salt One (2010)
Linoleum (EP) (2009)
Ending Themes On The Two Deaths (DVD) (2009)
Scarsick (2007)
Be - Original Stage Production (DVD) (2005)
Be (2004)
12:5 (unplugged) (2004)
Remedy Lane (2002)
The Perfect Element, Part I (2000)
One Hour By The Concrete Lake (1998)
Entropia (1997)
PAIN OF SALVATION po osmé a opět jinak. Po rozpačitém EP předcházející novinkové album jsem znejistěl stejně jako většina příznivců kapely, ale čas mé výtky vstřebal. Je pravda, že je "Ivory" doslova prošpikováno retro odkazy. Je pravda, že se hudební tvář kapely pozvolna zjednodušuje. Je pravda, že už to není moc metal. Málokdo však zmiňuje široký stylový záběr nových skladeb. Album obsahuje snad vše od blues, jazzu, rocku až po umcaca tradicionál, jak vystřižený z vesnických zábav. Notiček sice ubylo požehnaně, ale v jistém smyslu to albu pomohlo zvýraznit talent předáka, který by jen stěží dosáhl křehkého efektu ze "Sisters" podložen hromovými bicí a romantickými zboostřenými beglejty. Je to právě absence metalu, stylová variabilita a přítomnost éterického (až se tají dech) emočního krásna, které mě k albu pudí i přes výtky okolí, že jsou to "měkký cajdáky pro uspávače hadů". Intimní atmosféra alba mi sedí stejně dobře, jako svého času nedostižné "BE" a dává zapomenout na neosobní přetvrzelý "Scarsick", k němuž jsem si nikdy pořádně nenašel cestu. Album je únikovým východem pro všechny progresivním metalem prokleté duše volající po spáse bez popření oblíbených ikon.
A vývoj pokračuje správným směrem, byť nové album za "Scarsick" přeci jen zaostává. Zčitelnění výrazu PAIN OF SALVATION považuji za ten nejlepší možný způsob, jak se nestát po letech a mnoha albech nudnými veličinami hrajícími svůj "prog-metal" pro jakési nepočetné akademiky. Na druhou stranu - "Road Salt One" není ani úlitbou početné lidové obci, která se Švédům stále ještě vyhýbá a vypadá to, že tomu tak bude až do konce. Takže zjednodušení ano, ale prvoplánovost ani náhodou. V hlavní recenzi zmíněné "retro" na "Road Salt One" sice slyším, ale nelze o něm říci, že zde dominuje - občasné názvuky pozdních THE BEATLES nebo některých folkařů ze stejné doby (Simon, Garfunkel) jsou k mání, ale to je tak všechno. Žádný hardrock let sedmdesátých se nekoná. Ano, samozřejmě souhlasím s tvrzením, že skupina nyní uznává o poznání více přírodní a syrovější výraz, ale podává jej podle mne se současným feelingem a citem pro opravdu dobré intimní songy. Zvuk nahrávky osobně považuji za moderní a velmi "cool" (čtěte netypický). Hlas Daniela Gildenlöwa dominuje a je zde ústředním bodem energie každé ze zdejších skladeb. Nejsilnější je samozřejmě "Sisters", což je parádně kypící valčík s nepřeslechnutelným klavírním motivem, ale nezaostává ani jakýsi alternativní rock ´n´ roll - "made in severské lesy" - "Linoleum". Jde patrně o skladby, ve kterých to kapele sluší nejvíce. Zbytek materiálu je buď dobrý a povedený ("No Way", "Curiosity", "Innocence" nebo takřka ambientní titulní song) nebo jej cítím tak nějak standartně neutrálně (můj vztah k POS v minulosti starší než právě uplynulých šest let). Já osobně jsem tedy s prvním dílem "Road Salt" spokojen, ne však jako u "Scarsick", ale více než u toho, co kapela předváděla v letech 1996-2004.
Nie je to naj, ale predsalen, bohudik, ze sa PoS menia na kazdom albaci... tak ako nam vsetkym spravili dobry klistir so Scarsickom, toto sice nie je az taky vyplach, ale riadne prehanadlo to stale je... musim este viac napocuvat, ale zatial som spokojny :) dufam, ze aj RS 2 bude fajne :P
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.