BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Koho by při poslechu dávné demo nahrávky PAIN OF SALVATION napadlo, že tahle švédská skupina, vedená charismatickým tahounem, zpěvákem a kytaristou Danielem Gildenlöwem, jednou doroste v zásadního hybatele progresivního metalu, dotáhne tento žánr ke svébytné dokonalosti a přes akustickou zastávku či následnou poklonu art rockovým velikánům se odrazí k netradičnímu mixu všeho se vším a tudíž i mimo běžné hudební škatulky? To všechno navíc s vlastní nezaměnitelnou pečetí?
Jistě, budeme-li spravedliví, už i ten zmiňovaný demosnímek (z roku 1993, nepletu-li se) v sobě obsahoval ždibíček budoucího lesku, občasný záchvěv typického motivu, který neuslyšíte od nikoho jiného. Oblékal však teprve kojenecký šat, a tak skupinu čekal ještě pořádný kus cesty. S debutem „Entropia“ (1997) však přichází už poučení PAIN OF SALVATION, s jasnou vizí, uceleným materiálem a odpovídajícími muzikantskými výkony - prostě je znát, že uplynulý čas zbůhdarma neproflákali. Na seznamovací nahrávku tedy rozhodně silná kolekce, byť cestu do světa měla dosti ztíženou a Evropa si na její poslech musela počkat dokonce až do roku 1999, kdy už rok v přehrávačích mohla brousit dvojku „One Hour By The Concrete Lake“. Naštěstí ani svižné tempo, ani krátký časový rozestup neubrali materiálu na kvalitě, což je jistě zásluha nejen tehdejší „ráže“ muzikantů. Díky kladným ohlasům pak skupina zakotvila i v zatím neměnné náruči chlebodárců z InsideOut.
A vstupním dárečkem byla hned první část „The Perfect Element“ - tedy trefa přímo do středu terče. Co bylo dříve jen naznačeno, či trochu ledabyle načrtnuto, tady najednou vykazuje jasné kontury, ostré jako břitva. Pryč jsou veškeré dozvuky metalu osmdesátých let, a byť zrovna u POS bývaly často ozvláštněny nějakou tou ukradenou dobou, tahle eliminace výsledku neskutečně prospěla. Vše podle hesla: „Pryč se starobou, sem s novými nápady!“ A že jich je. Třebas hned úvodní „Used“, která se po několika úvodních kilech přelije do štěkavých slok s „rapováním“ (které je pro Daniela dnes už typické) a přes ultrarychlou sypačku skončí táhlým melodickým refrénem. Že to nejsou jediné změny, v rámci stále ještě probíhající písně, není asi třeba dodávat. Skupina výtečně pracuje s aranžmá jednotlivých skladeb, různě pospojovanými motivy slok a refrénů dociluje pocitu neustálého vývoje, změny a vynucuje si od posluchače plnou pozornost. A ta nálada! Skvělým příklad může posloužit přerod z „In The Flesh“ - akustický konec přeznívá do táhlých tónů kytary, pod nimi zahřmí klavír, ozve se hlavní motiv a s ním je tu „Ashes“. Nádherný okamžik, který snad nikdy nepřestane zabírat. Je zbytečné pitvat se v jednotlivých skladbách, každá má nezaměnitelné kouzlo a nadchne sama o sobě. Je úplně šumafuk, jestli kapela burácí („Idioglossia“, „Reconcliation“), teskně lká („Morning On Earth“, „Dedication“, „Song For The Innocent“, „Falling“), či volně proplouvá mezi obojím („Her Voices“, „King Of Loss“). Síla „The Perfect Element“ totiž spočívá v umné kombinaci skvělých kompozic a jejich pospojování v úžasný celek, do kterého bezezbytku zapadá i japonský bonus „Epilogue“. Pokud jej nevlastníte, zbývá už jen závěrečná titulka s krátkým jamem perkusí a obroda progresivního rock/metalu jest dokonána. A pak že to nejde bez nudných hudebních onanií, patosu a hodinových výstřiků...
Osobně neznám příliš desek s kouzlem podobným prvnímu „Elementu“. Při poslechu běhá mráz spolehlivě po zádech a výsledný koktejl neztratil pranic ze své výjimečné krásy, bolesti a smutku. Nadčasová záležitost, kterou míjet znamená prohloupit. Pokud se však ještě pevně neuhnízdila ve vašem srdci, zkuste si to s ní rozdat za sychravého podzimního večera, kdy lezavo sahá dušičce po krku, ta se krčí někde v koutku, za okny funí vítr a z černých siluet stromů bezcitně otrhává špinavě žluté listí. Tohle není soundtrack k podzimu namalovaný na kšeft v jásavých katalogových barvách. Tohle je bolest, která nezná smilování. Utopte se v ní nebo zkuste plácat rukama.
Nejzásadnější (a subjektivně i nejlepší) nahrávka PAIN OF SALVATION. Jedna z mála, u které lze použít slova "progresivní" ve všech jeho významech a kdybych měl bodovat, pod 13/10 můžu jít jen těžko.
1. Used
2. In the Flesh
3. Ashes
4. Morning On Earth
5. Idioglossia
6. Her Voices
7. Dedication
8. King Of Loss
9. Reconciliation
10. Song for the Innocent
11. Falling
12. The Perfect Element
In The Passing Light Of Day (2017)
Falling Home (2014)
Road Salt Two (2011)
Road Salt One (2010)
Linoleum (EP) (2009)
Ending Themes On The Two Deaths (DVD) (2009)
Scarsick (2007)
Be - Original Stage Production (DVD) (2005)
Be (2004)
12:5 (unplugged) (2004)
Remedy Lane (2002)
The Perfect Element, Part I (2000)
One Hour By The Concrete Lake (1998)
Entropia (1997)
Vydáno: 2000
Vydavatel: InsideOut
Produkce: Anders Theo Theander & Daniel Gildenlöw
Studio: Roasting House
Naprostý technický perfekcionismus, instrumentální brilance a jedinečné nadání k využítí těchto ctností ve prospěch dokonalé melodie a působivé písně. Společně s "Remedy Lane" jedno z nejlepších progových alb, na které člověk narazí, v tomto případě navíc stylově čisté a vybroušené. Metalová nahrávka, která snese jakákoli měřítka.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.