BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jednou ze specialit Metalopolis byly vždy tzv. fantomové recenze. O tu nejslavnější z nich se postaral slavný hodonínský milovník, radniční troll a degustátor zelí Shnoff, když několik let odkládal článek o CARRIER FLUX s odůvodněním, že mu promáč spadl za gauč. Než recenze vyšla, kapela se, tuším, stihla rozpadnout. Moje fantomová epizoda s albem „Lykaia“ od super-skupiny SOEN nebyla zdaleka tak výživná. Text jsem asi pětkrát anoncoval a dodnes nenapsal. A doba streamů má tu nevýhodu, že se nemůžete vymlouvat na mytický prostor pod gaučem. SOEN se naštěstí nestihli rozpadnout, zato stihli vydat další desku. Takže (ne)zapomeňte na „Lykaiu“ a já se teď postarám o to, aby „Lotus“ nedopadl stejně.
Svým způsobem text o novince pokryje nutně i předešlý opus, protože stylový posun SOEN je minimální. Kapela založená dnes již bývalým bubeníkem OPETH Martinem Lopezem a vokalistou Joelem Ekelöfem od počátku neskrývala sympatie k barvitým rockovým tapisériím TOOL, sama k nim ale přidávala mnohem nápadnější inklinaci k posmutnělému severskému progovému soundu, hitovým rockovým a indie polohám. „Lotus“ se vítězné formule drží. Subtilní melodické linky a ztišené rytmické pasáže střídají agresivnější zlomené riffy, melancholie a pokora se střetává s velkou vnitřní tenzí, kterou do hudby vnáší procítěný vysoký Ekelöfův vokál.
Oproti „Lykaie“ představuje „Lotus“ o něco introvertnější kolekci songů, které možná převážně nemají takový hitový háček jako předchůdci, ale jejich kouzlo spočívá právě v neokázalosti, s jakou kapela nechává kompozice elegantně meandrovat mezi naléhavými refrény, ztišenými mezihrami a agresivnějšími metalovými elementy. SOEN se podařilo v těchto mantinelech vybudovat svébytnou a nezaměnitelnou identitu.
Vrcholem kolekce je jednoznačně singlovka „Martyrs“, které se daří všechny body na hudební mapě SOEN pospojovat elegantní a ostrou linkou. Právě tenhle song uvozuje nejsilnější pasáž desky, které přechází přes floydovsky klenutou eponymní skladbu, zvýší pulz v omamné a nabroušenější skladbě „Covenant“ a schoulí se do elegantního truchlení v „Penance“. Způsob, jakým spolu tenhle kvartet komunikuje náladou i rytmem, je vtahující. Škoda, že pozvolné plynutí desky naruší stojatá hladina ucourané „River“. Skvělým dramaturgickým tahem je naopak umístění dlouhé „Lunacy“ do pozice pointy desky, protože jde o kompozici, která prochází typickou soenovskou trajektorií – od rozjitřenosti k lehce napjatému klidu.
SOEN je pro mě kapela, se kterou se mi nikdy nespojovalo slovo strhující a novinka na tom nic nezmění. Stejně tak ale nic nemění na tom, že se mi se SOEN v oblasti přístupného progu spojuje slovo „zaručená kvalita“. Přesně tu „Lotus“ opět nabízí. Na „Lykaiu“ už na Metalopolis nedojde, ale pokud vám utekla, vřele doporučuju pustit si v sérii s novinkou a posedět s hlavou v dlaních. Příjemnější zážitek vám dneska nabídne málokterá kapela.
Síla SOEN je v plynutí.
8 / 10
Martin Lopez
- bicí a perkuse
Joel Ekelöf
- vokály
Lars Ahlund
- klávesy
Stefan Stenberg
- basa, kytara
Cody Ford
- kytara
1. Opponent
2. Lascivious
3. Martyrs
4. Lotus
5. Covenant
6. Penance
7. River
8. Rival
9. Lunacy
Memorial (2023)
Atlantis (live) (2022)
Imperial (2021)
Lotus (2019)
Lykaia (2017)
Telurian (2014)
Cognitive (2012)
Dělá mi velkou radost proměna, kterou prodělala tato švédská úderka. Z průhledných zlodějíčků je zrázu svébytná formace, která stojí na vlastních nohách a určuje směr. "Lotus" je prakticky úplně logické pokračování předchozí desky "Lykaia" a i když za jejími kvalitami možná lehce zaostává, vstřebává se moc příjemně.
Nedůvodnou nenávistnou kampaň vůči mé osobě pořešíme interně. Ovšem je faktem, že kvůli těm efemérním recenzím (nejvíc jich nenapsal samozřejmě HB_Rudi) opustilo kolektiv redakce Metalopolis nemálo opor, jejichž ztráta byla doceněna a je doceňována až po letech.
K "Lotusu" snad jen to, že nakonec taky vyrostl do krásy, i když "Lykaia" vyrostla výše. SOEN sluší více polohy, kdy jdou do tlaku a ty jsou na "Lotusu" méně intenzivní.
su albumy, ktore vam pri kazdom dalsom pocuti lezu viac a viac na nervy... novy Soen je vsak presne opacny pripad... najprv velice vlazny dojem, neskor pohodicka a prerastlo to v uplnu zanietenost... taky radio friendly Opeth, muzika s vkusom a myslienkou... za desat...
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.