Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jednou ze specialit Metalopolis byly vždy tzv. fantomové recenze. O tu nejslavnější z nich se postaral slavný hodonínský milovník, radniční troll a degustátor zelí Shnoff, když několik let odkládal článek o CARRIER FLUX s odůvodněním, že mu promáč spadl za gauč. Než recenze vyšla, kapela se, tuším, stihla rozpadnout. Moje fantomová epizoda s albem „Lykaia“ od super-skupiny SOEN nebyla zdaleka tak výživná. Text jsem asi pětkrát anoncoval a dodnes nenapsal. A doba streamů má tu nevýhodu, že se nemůžete vymlouvat na mytický prostor pod gaučem. SOEN se naštěstí nestihli rozpadnout, zato stihli vydat další desku. Takže (ne)zapomeňte na „Lykaiu“ a já se teď postarám o to, aby „Lotus“ nedopadl stejně.
Svým způsobem text o novince pokryje nutně i předešlý opus, protože stylový posun SOEN je minimální. Kapela založená dnes již bývalým bubeníkem OPETH Martinem Lopezem a vokalistou Joelem Ekelöfem od počátku neskrývala sympatie k barvitým rockovým tapisériím TOOL, sama k nim ale přidávala mnohem nápadnější inklinaci k posmutnělému severskému progovému soundu, hitovým rockovým a indie polohám. „Lotus“ se vítězné formule drží. Subtilní melodické linky a ztišené rytmické pasáže střídají agresivnější zlomené riffy, melancholie a pokora se střetává s velkou vnitřní tenzí, kterou do hudby vnáší procítěný vysoký Ekelöfův vokál.
Oproti „Lykaie“ představuje „Lotus“ o něco introvertnější kolekci songů, které možná převážně nemají takový hitový háček jako předchůdci, ale jejich kouzlo spočívá právě v neokázalosti, s jakou kapela nechává kompozice elegantně meandrovat mezi naléhavými refrény, ztišenými mezihrami a agresivnějšími metalovými elementy. SOEN se podařilo v těchto mantinelech vybudovat svébytnou a nezaměnitelnou identitu.
Vrcholem kolekce je jednoznačně singlovka „Martyrs“, které se daří všechny body na hudební mapě SOEN pospojovat elegantní a ostrou linkou. Právě tenhle song uvozuje nejsilnější pasáž desky, které přechází přes floydovsky klenutou eponymní skladbu, zvýší pulz v omamné a nabroušenější skladbě „Covenant“ a schoulí se do elegantního truchlení v „Penance“. Způsob, jakým spolu tenhle kvartet komunikuje náladou i rytmem, je vtahující. Škoda, že pozvolné plynutí desky naruší stojatá hladina ucourané „River“. Skvělým dramaturgickým tahem je naopak umístění dlouhé „Lunacy“ do pozice pointy desky, protože jde o kompozici, která prochází typickou soenovskou trajektorií – od rozjitřenosti k lehce napjatému klidu.
SOEN je pro mě kapela, se kterou se mi nikdy nespojovalo slovo strhující a novinka na tom nic nezmění. Stejně tak ale nic nemění na tom, že se mi se SOEN v oblasti přístupného progu spojuje slovo „zaručená kvalita“. Přesně tu „Lotus“ opět nabízí. Na „Lykaiu“ už na Metalopolis nedojde, ale pokud vám utekla, vřele doporučuju pustit si v sérii s novinkou a posedět s hlavou v dlaních. Příjemnější zážitek vám dneska nabídne málokterá kapela.
Dělá mi velkou radost proměna, kterou prodělala tato švédská úderka. Z průhledných zlodějíčků je zrázu svébytná formace, která stojí na vlastních nohách a určuje směr. "Lotus" je prakticky úplně logické pokračování předchozí desky "Lykaia" a i když za jejími kvalitami možná lehce zaostává, vstřebává se moc příjemně.
19. února 2019
Shnoff
8 / 10
Nedůvodnou nenávistnou kampaň vůči mé osobě pořešíme interně. Ovšem je faktem, že kvůli těm efemérním recenzím (nejvíc jich nenapsal samozřejmě HB_Rudi) opustilo kolektiv redakce Metalopolis nemálo opor, jejichž ztráta byla doceněna a je doceňována až po letech. K "Lotusu" snad jen to, že nakonec taky vyrostl do krásy, i když "Lykaia" vyrostla výše. SOEN sluší více polohy, kdy jdou do tlaku a ty jsou na "Lotusu" méně intenzivní.
Tihle Holanďani jako by se snažili dát gothic rocku novou svěží tvář, v jejich hudbě je temná atmosféra FIELDS OF THE NEPHILIM, stejně tak i moderní melodie přívětivější postrockové scény. K tomu trocha neo-progrockových fines a je z toho podmanivé dílo.
Mladší a výrazně sígrovitější bráška ALCEST se vrací s třetím zářezem a jako správný gen Z cápek míchá BM melodickou agresi, punkovou attitude, emo, neurózu a úzkost. Přímočará a chytlavá spojnice mezi TikTokem a starými VHS klipy. A hlavně poctivá metla!
Ocasi z Čejkovic majů novů desku. Sů tam hity "Liberta" a "Kdo chce kopat, mosí slopat". Aj naživo to fest šlape. Ani tá trůba nechýba a to z jejich drunk punku dělá sexy věc, že by aj Rudi podlehl. Čekujte spotifáj. S tou libertoooooou!!
Běsové pařížských stok jsou zpět a s nimi i jejich nově okovaný melodický a pompézní Métal Noir. Reaper dí pravdu, že novince chybí takový hit, ale ten se podaří opravdu zřídka. Jinak to zas nádherně valí a vytváří řácky zlou a velebnou atmosféru. Merde!
Finský doom metal postavený na klasických těžkých rifech raných BLACK SABBATH. Hutná, pomalá hudba podbarvená ponurou, tíživou atmosférou, ve které je slyšet odkaz „Master Of Reality“, ale zároveň má své vlastní kouzlo.
Máte rádi devadesátky? Snad zbytečná otázka, ne? Skupina z amerického Nashville na svém novém albu variuje ozvěny grunge a tvrdšího rocku, jak jsme jej znali zhruba 3 dekády zpátky. Kvalitní songy a velmi slušná atmosféra musí potěšit nejen pamětníky.
Další z těch v poslední době četných nahrávek neřešících aktuální datum. Příjemná sbírka (klasicky) heavymetalových písní, nepostrádá slušné nosné melodické linky ani podařené refrény. Za mě snad jen výtka směrem k o 1-2 skladby přepálené stopáži.